Dneska dopoledne jsem zjistil, že na koních budeme jen dva - Ferri a ani Iva nebude. Sice jsem Ferriho zkusmo pokusil přemluvit, aby přece jen jel, ale jak si Ferri zjistil, všechny koně byly obsazeny...

S Freemenem jsme byli na hipodromu docela brzy a našli zcela prázdnou sedlovnu- Rozhlédli jsme se po kraji. Na jízdárně kroužili dva koníci (náš odhad Sheri a Tori se ukázal jako správný) a paní Bieliková připravovala na vyjížďku Pepu a Piškota. I Bubča měla pootevřené stání :-)

Došlo k malinkému zmatku - nejprve se tihle tři koně odvedli k jízdárně, kde jsem si po skončení předchozí hodiny převzal Sheri (problém ze čtvrté a páté jízdy vyřešen - Sheri je tmavší hnědka), a pak se opět šlo před sedlárnu, kde se mělo nasedat.

Jenže to dneska nešlo hladce, tedy alespoň mě. Nastavil jsem si třmeny na velikost čtrnáct (tu jsem měl minule), to bylo ještě v pohodě. Ale asi ta nervozita, kterou jsem pociťoval - přeci jen jsem si chystal koně sám poprvé (respektive sedlo) - se přenesla na Sheri a ta mi v okamžiku kdy jsem nasazoval nohu do třmenu couvla. A pak ještě jednou...

Tuhle situaci si dnes večer budu asi přehrávat znovu a znovu. Kde se jen mohla stát chybka ?

Nakonec jsem byl "vysvobozen" mě nepředstaveným pánem. Přišel ke mě a chtěl mě vyhodit do sedla. Hned jsem ho zarazil a řekl mu o svém problému s couvající Sheri a že si vylezu sám. Ještě v průběhu odříkávání tohodle souvětí jsem trochu zákeřně lupnul nohu do třmenu a okamžitě se vyhoupl do sedla. A Sheri se ani nehla. Zrovna teď bych jí rád viděl do hlavy, proč mi teď necukla ?

Když už jsem byl nahoře (jako předposlední), bylo vše v klidu, stres z podivného nasedání byl hned pryč. Sheri se tvářila, že nudí, jen občas pootočila hlavu doleva po Pepovi, jež stál vedle nás. Začal jsem se zaobírat sebou - sedím-li dobře v sedle (jako obvykle blbě-tedy vzadu), mám-li správně zkrácené otěže, (Sheri mi necouvla, takže snad dobře) a ... hele, mě nějak nesedí třmeny, jako by byly kratší než minule ?!? Nad tím jsem se musel zamyslet. Hm, jako by byly o dírku vedle, ale proč si tedy od minulé jízdy fixuji v hlavě "díru čtrnáctku na třmenovém řemeni" ?

Pak se vedle mě na Pepovi objevil červený kulich a pod ním Olina :) A mohlo se vyjet ...

Ale ještě jsem já i Olina obkroužili dvě kola než se k nám přidal postupně Freemen na Bubče, pak Tori se svojí jezdkyní a na závěr Piškot, rovněž s jezdkyní ... Naše vyjížďka začala stejně jako ta přechozí, tedy vyšlapáním na nejvyšší místo hipodromu, kde je brána na výjezd ven ... Šli jsme krokem a Olina nám odvyprávěla SMSky, které si vyměňovala dnes s Ferrim. Zaujala mě jedna, kde Ferri vyhrožoval, že ji udolá v klusu. V dobrém rozmaru jsem řekl, že mu popíšu dnešní hodinu, protože klusat určitě budeme. Má věta byla přímo věštecká ...

"Až uvidíte vzdalujícího se červeného kulicha" řekla Olina hned poté, co nám prozradila poslední SMSku od Ferriho a svoji poslední odpověď, "tak budete vědět, že máte pobídnout. Jste připraveni na klus ?" Čtyři radostné "ano" se jí ozvalo jako odpověď. Konečně přichází ke slovu akce s velkým "A". Množství adrenalinu v krvi stoupá, Olina pobídla Pepu a on poslušně nasadil tempo na klus. Je řada na mě, jedu totiž hned za nimi ! Sakra, zas mě Sherinka předběhla, zrychlila mrška sama. No počkej potvůrko řekl jsem si, nezareagovala jsi hned, když Olina pobídla Pepu, ale až o chvilenku později, to si vyčíhnu ... Tohle vše se odehrálo snad v jedné sekundě. A až teď se opřely moje botky o Sherinčiny boky do pobídky. Sherinka zrychlila ještě o stupeň, právě do té rychlosti, kterou přede mnou držel Pepa ...

A klusalo se. Pět, deset, padesát, sto metrů, stopadesát... Hééj to by mohlo stačit, chtělo zavolat jedno moje já, to bojácné. Vysedávat se mi příliš nedařilo, ale přeci jen to bylo trochu jiné než minule. Jenže se toho událo trochu víc než jsem stíhal pobrat. Sledoval jsem cestu, aby Sheri neběhala po volných kamenech na cestě a taky jsem sledoval Olinu s Pepou, abych věděl, jak hodně mám pobízet do rychlosti a tak ani nevím co bylo dřív - klopýtnutí Sherinky, sklouznutí mé pravé nohy z optimálního místa na Sherinčině boku či posunutí pravé nohy ve třmenu ... Na závěr jsem měl ještě levou otěž o dost volnější než pravou a moje pravé koleno se vzpíralo uvěřit, že mám takový divoký posed...

Vzpomněl jsem si na moji první lekci a na slova Petry o tom, že si mám nacvičit nandavání nohy do třmenu a že bych to měl umět poslepu. Teď jsem sice pravou nohu ze třmenu neměl, ale posunout ji budu muset. A v klusu :) Katastrofa v podobě pádu koně se ke mě rozhodně neblížila, ale srovnat bych se určitě měl ...

Okamžitě jsem se rozhodl co udělám první. Rychle jsem si posbíral otěže, zatím jen tak, abych je měl alespoň nastejno na obou stranách ... Prstoklad chvilenku počká. Při nejbližším dalším vysednutí jsem přenesl váhu na levou nohu a jemně škubl pravou nohou. Povedlo se, třmen se posunul. A právě při téhle činnosti jsem pochopil poučku, která říká, že máme mít ruce stále na krku koně. Ano, je to o rovnováze, když se díky nějaké náhodě či nehodě nedržíte správně nohama...

Mé "cviky" na opětné získání správného posedu pokračovaly. Otěž už byla dobrá (jakžtakž), třmeny taky. Dosedl jsem tedy zpět do sedla a při příštím vysednutí si srovnal svoje nohy tak, abych se s nimi dotýkal sedla. Když bylo i to, zbyly mi udělat jen dvě maličkosti. Nejprve jsem si srovnal Sherinku, aby klusala taky po trávě jako Pepa. A pak jsem si správně přehmátl na uzdě...

A bylo to. Zhodnotil jsem svůj úspěch při srovnání se v klusu a ohodnotil se "dvojkou" v klasické školní stupnici jedna až pět. Při přehmatávání po uzdě jsem neměl ruce na krku Sheri a ta trochu zpomalila ... Pobídl jsem ji tedy a pak už jsem se mohl ukájet spokojeností.

Jenže klus nekončil ale pokračoval. Začínal jsem se potit a moje svaly na nohou začínaly pobolívat. To už jsme se blížili k prudší cestě z kopce. Kousek před ní Olina zpomalila do kroku a udělila nám pokyny co a jak. Zněl asi takto:

Teď půjdeme z kopce. Trochu se v sedle zakloňte dozadu a mějte koně nakrátko. Nepobízejte, nechte je, ať sejdou dolů sami. Až pak půjdeme do kopce, tak se naopak předkloňte a koně mějte volněji. A pobízet přitom.

Dolů se šlo krásně... Dole jsme sešli z cesty, to bylo taky v pohodě. Pak ale Sherinka opět na něco šlápla a zastavila se. Zpanikařil jsem, když na mojí pobídku, kterou jsem ji zrovna počastoval, nezareagovala. Máme problém zahalekal jsem na Olinu v obavě o Sherinčino zdraví. Zadíval jsem se na pravou zadní nohu Sheri, jež podle mého názoru byla ta, co jí podklouzla na kameni. Ale to už zavoněly koblížky :) Hned jsem poplach odvolal ...

Jeli jsme kolem mladých stromků a Sheri si usmyslela, že je bude okusovat. Přitáhl jsem ji zavčasu uzdu a pobídl. Pomohlo to... I podruhé tahle moje operace zabrala.

Najeli jsme do kopce a Sherinka si opět chtěla uždíbnout. Automaticky jsem zopakoval akci se zkrácením uzdy, ale to byla chyba. Netahej jí uzdu v kopci, nebo sletíte oba po zádech z kopce houkla na mě Olina. Právem... V tu dobu jsem byl předjet Tori...

Trochu jsem měl tedy při vyjíždění kopce problémy, zvlášť když Sheri si ještě dvakrát zpomalila na svačinku. Zaslechl jsem za sebou při druhém zpomalení šťavnaté Freemenovo zakletí. Raději jsem se neptal, jestli ho zazlobila Bubča, nebo já na stojící Sheri.

Když jsme byli opět na cestě, dostali jsme pokyn k dalšímu klusu (Sherinka si opět trochu zrychlila sama), který byl stejně dlouhý jako ten předcházející. Něco na něm bylo jiné, tedy alespoň pro mě. Při klusu jsem vysedal jako obvykle, ale proč mě už bůhví pokolikáté nebouchlo přes zadek sedlo? Panenko skákavá, já mám rytmus a už aspoň sto metrů !!! Přišlo další vysednutí a dosednutí zpět. Zase v pohodě. Vysednutí a dosednutí. Zase v pohodě ! Začal jsem se soustředit na můj zjevně podvědomý soulad s koněm, abych zjistil, kdy že se to vlastně ze sedla zvedám. V tu ránu jsem rytmus ztratil a ozvalo se plesknutí, jako když hodíte syrový kus masa na vál v kuchyni. A pak ještě několikrát ... Jak je tohle možný ? ... Vysedávání mi nejde, když se na něj soustředím vědomě, došlo mi. Pustil jsem to z hlavy a začal se rozhlížet po krajině a hlídat si cestu před sebou. A hle, chvilku před koncem klusu jsem ten rytmus zase měl ...

Dnešní zápis už je docela dlouhý, a tak to zkrátím. Olina v kroku držela určité tempo, který kolegyně na Tori jedoucí přede mnou neměla, a tak musela chvílemi přejít do klusu. Sherinka ji zdárně napodobovala :) Ale to už jsem měl vyčíhnuté, jakou má Sherinka reakční dobu na koně před sebou, a tak když opět došlo k dobíhání, řekl jsem si v duchu: Jednadva... ,ale "cet" už jsem nedodal. V tu chvíli jsem totiž přitáhl Sheri uzdu a udělal na ní šššššš ...

Jo ! Jo ! Jo ! Druhý úspěch při dnešní hodině :-) A tenhle se mi daří opakovaně. Sheri se nerozběhla za Tori a Pepou do doby, než jsem jí dal pobídku ... Ještě bych potřeboval vychytat, aby Sheri reagovala o něco dříve na mé pokusy o zatočení a už bych byl spokojen ... Při prvním takovém doběhu jsem se málem lekl Bubči. Freemen musel ze stejného důvodu jako já dobíhat. Podařilo se mu dostat Bubču do klusu a když už byl blízko mě, lekl jsem se funění Bubči. Přišlo totiž pro mě docela nenadále :-)

Na konci hodiny, kdy jsem už skočil ze sedla na matičku zem si opět Sherinka zazlobila. Držel jsem ji u huby a čekal na rozhodnutí, jestli si Sheri někdo vezme na další hodinu nebo zdali půjde do boxu. Milá Sheri do mě začla drcat hlavou. Už mi to párkrát při minulých jízdách udělala, ale to mi připadalo, že se o mě chce podrbat. Sheri ale byla odhalena paní Bielikovou, ta se rozčílila, přiběhla a pleskla Sheri dlaní nad nozdry ... Tohle potrestání pomohlo... Pak jsem se pod dohledem Oliny pokoušel odstrojit Sheri (byla to katastrofa, neměl jsem sílu na povolení jednoho řemenu na sedle) ... Celé odstrojení si stejnak budu muset ještě aspoň jednou zopakovat, abych si to vůbec zapamatoval...

PS: Až mi někdo bude tvrdit, že je Sheri nejhodnější a nejklidnější, tak budu říkat: Ano, když je "v práci" tak je nejhodnější :-)

Předchozí: 5. jízda na koni
Následující: 7. jízda na koni