Na tento sváteční den jsme si domluvili dvojhodinovou vyjížďku a to hned dopoledne, po desáté hodině. Původně byla plánovaná jízda přímo do Líšnice, ale tam zřejmě nepojedeme.

Koně nám připravovali děcka z "klubu". Když nám je přivedli, zkusmo jsem potáhl za sedlo. Bylo totálně volné. Dotáhl jsem jej, co nejvíc jsem se svojí muší silou zvládl. Když jsem se zapřel posléze do třmenu nohou, sedlo popojelo. Hm, sám to nezvládnu, řekl jsem si a přivolal Olinu. Ta mě vyhodila do sedla a pak jsme společně dotáhli řemeny od sedla ...

Vyjeli jsme a hned za branou jsme zatočili doprava a mířili k hlavnímu vchodu hipodromu. Jeli jsme ve složení Olina na Piškotovi, Já na Sheri, Freemen na Teri, Ferri na Bublině, na Pepovi jela další Olina a pak s námi jel další koník, ve kterém jsem poznal toho nešťastníka, co padl přes překážky - psal jsem o tom v zápisu ze 16.9. Měl až do dnes naordinovaný odpočinek. (mám dojem, že mu říkali "Jendo") ...

Až do odbočení na lesní cestu bylo vše v pohodě, ale pak pro Ferriho nastalo období trápení s Bubčou. Nejprve začala zpomalovat, ale to ještě jakžtakž šlo ze strany Ferriho ovlivnit.

Po krátkém (ne)setkání se psem (on a jeho páneček byl od nás na 80 metrů), se poprvé přešlo do klusu. Pak opět krok a po chvíli opět klus. Jenže Bubča už klusat nechtěla a to byl problém. Ferri ne a ne ji do toho klusu dostat. Začala mu pomáhat jezdkyně na Jendovi. Slyšel jsem postupně pokyny "pobídněte, znovu, víc pobídněte, bič, pobídněte" a následné zoufalé "stop, zastavte !". Tenhle poslední pokyn směřoval na nás, protože jsme se klusem dostali od Ferriho a té dívky dost daleko.

Na další pokus i se všemi pokyny zmíněnými výše se Bubča rozklusala, ale po celý zbytek jízdy se Ferri při pokusu o klus trápil :-( Dnešní jízda by se měla nazvat "Koroptví" protože každých zhruba 20 minut se nám pokoušeli splašit koně. V nejnižším místě naší trasy, jsem měl dojem, že koroptev startovala snad od levé přední nohy Sheri, načež jí proletěla před očima ...

Podle názoru jezdkyně, jež jela na Jendovi, jsem měl asi padnout ze Sheri na zem, neb jak řekla nahlas, "již jsem pána na Sheri viděla na zemi" ...

Nemůžu říct, že jsem měl namále, ale problémy jsem měl. Leknul jsem se hodně a pravděpodobně i cuknul s otěžemi, čímž jsem Sheri moc v jejím vlastním úleku nepomohl. Sherinka si cukla do strany, stiskl jsem rychle kolena k sobě a snažil se nechat ruce na Sherinčině krku. Ustál jsem to, ale dostal jsem křeč do lýtka na pravé noze. Nojo, nějaký můj záchranný pohyb byl špatný ...

Pak už jen koník Pepa málem zašlápl zajíce - ten vyběhl z nebezpečného pásma poměrně včas, takže se Pepa nelekl (anebo lekl, ale zkušenost jezdkyně příznaky leknutí včas zachytila a usměrnila) ...

Předchozí: 7. jízda na koni
Následující: O právech na MS.