Taky se vám stalo, že vaše oblíbená činnost, která vám vždy přinášela uklidnění a radost se v jeden den zvrhne a vznikne z toho nechuť či dokonce žal ?

Mě se to právě dnes stalo. A je to o to horší, že jsem v jisté psychické nepohodě už delší dobu...

Každý z nás by měl mít možnost uniknout aspoň na chvíli před starostmi běžného života k něčemu (nebo někomu) a je jedno co to je - jestli živé zvířátko, kaktusy, opačné pohlaví ... :-)

Já unikám do fantasy světa "stolní" hry Dračí doupě. (Pro neznalé - je to jeden ze systémů her na hrdiny) Zde hraji málomluvného kouzelníka z rodu elfů a moje mlčenlivost a rozvaha při akcích svádí k myšlence, že snad jsem takzvaný "vznešený elf" ala tolkienovští Istari, což ale není pravda. Nemám tak silný charakter, natožpak moje postava, abych takový skutečně byl. A v tom je i dnešní kámen úrazu.

Dnes jsme hráli koncovou sekvenci delšího příběhu, kdy už stačilo dovést zachráněnou dívku do města. Pídžej nám však vložil do cesty dva vesničany, které jsme díky hýbání s časem viděli před hodinou už mrtvé. Tedy - byli-li to oni, v tom zmatku co nastal jsem to už nezjišťoval. Namísto toho abychom se s nimi dali do řeči a dořešili šetrně nějaké ty nejasnosti (např ověření zdali nejsou upíři, či zda nejsou omámeni, apod), začala postava jdoucí vpředu pokřikovat že ty dva zabijeme.

Moje postava jdoucí vzadu správně nereagovala, neboť vesničany ještě neviděla, protože sousloví "ty dva" se hodilo na několik dvojic. Když ale se vesničani za terénní vlnou postavili do obranné pozice a má postava je poprvé spatřila, tak jsem měl šanci nějakým pokřikem zastavit postavu nabíjející proti vesničanům kuš. Ale já to neudělal a od tohoto neudělání to vlastně začíná.

Když totiž vy sám jako hráč nemáte moc rád zabíjení, tak se většinou zabíjení vyhýbáte. Alespoň tedy zbytečnému zabíjení, přeci jen bývá fantasy povětšinou směřováno spíše ke středověku a tam se přeci jen občas objeví zabití, protože protivník byl reprezentantem "zla", nebo se jen bráníte před lapky či nestvůrami...

Jak už je asi jasné, tohle zabití bylo naprosto zbytečné a výmluvy, že se na nás vesničané rozběhli (poté co je zasáhla naše střela z kuše) a chtěli nás zranit. Však si také museli o nás myslet jen to nejhorší - vždyť z keců dvou postav jdoucích vepředu věděli, že je chceme zabít a okrást...

Jak už jsem řekl, téhle vraždě jsem nezabránil, ačkoliv moje postava má poměrně silnou reputaci v naší družince. Ale stalo se ...

Tohle by šlo z mého hráčského pohledu ještě jakžtakž přežít, jenže mělo být hůř. Hráč hrající postavu, která to vyprovokovala, se začal chovat stylem "to jsem machr, co ? Dokázal jsem je zabít, okrást, a jejich těla schovat v poušti". I teď jsem měl šanci ho "seřvat" ať už jako postava nebo jako hráč, jenže .... nic jsem neudělal :-(

Tedy nic - postavu jsem nechal potajmu utéct a jako hráč pak tiše seděl v koutku a na nic nereagoval :-( Bylo mi psychicky zle a ještě mi je zle i teď.

Onomu "provokujícímu" hráči je šestnáct let, mě je o dost víc (a pídžej je ještě o dva roky starší než já). Je to snad věkem že zabíjení nemusím, nebo je to tím, že jsem školu dokončil půl roku po sametové revoluci, kdy se zabíjení a násilí vůbec nějak moc v televizi neobjevovalo ? Natožpak v počítačových hrách ?

Točím se i kolem myšlenky, kde všude mi vadí zabíjení. Hraji totiž několik her Dračího doupěte současně, včetně různých jiných systémů a k nějakému zabití občas dojde všude. A mě přijde že v některých světech mi vadí méně. Jak je tohle možné ?!?

Je to snad tím, že svět Plexis, jež hrajeme pravidelně v pondělí večer, již hraji dlouho, možná dokonce už od konce tisíciletí ? Nebo je to snad proto, že tenhle svět zvaný Plexis byl doteď pohodový a hlavně bych mohl říct i to, že až doteď byl Plexis pohádkovější než ostatní světy ?

Otázek se mi v hlavě rojí dost, různě se i mění, ale stále zůstává ta nejhlavnější z nich - Jak z toho ven ? A taky - jak nikomu neublížit ?

Předchozí: Sny a astrální cestování (6.)
Následující: Nechuť z hraní DrD her (2.)