Jsem ve velké hale uvnitř nějaké administrativní budovy, všude mramor či leštěný nerezový plech, ale hlavně dveře a nad nimi luxusně vypadající displeje od vyvolávacího systému. Jdu z levé části do pravé. Obě části vypadají obdobně až úplný střed haly a nejzazší konce.

Ve středu haly se na moment zastavím a rozhlédnu se. Je zřejmě brzy ráno, nikde ani živáčka, nikdo nepříchází dveřmi z ulice co mám teď po pravé ruce, ani nestoupá po dvou schodištích, které se nahoře spojují. Uprostřed a na horním konci mají již dříve zmíněné displeje.

Jdu dál kolem dalších dveří s displeji po levé ruce a kolem dvou dveří bez displejů vpravo, procházím přímou cestou do velké místnosti velmi připomínající skleník s tropickými rostlinami. Vstoupil jsem rázně a vyrušil tak čtyři dámy z družného rozhovoru. Okamžitě se omlouvám a velkým obloukem kolem dam se stahuji do nejzazšího rohu, abych měl klid na to co chci zkusit a abych dámy nerušil.

Zelená barva rostlin příjemně působila na moje soustředení. Sesbíral jsem všechnu svojí magickou sílu a seslal na sebe kouzlo. "Juchů, povedlo se" zajásám, neboť se vznáším pár centimetrů nad zemí a trošku "couvám" dozadu. V oblasti pánve mám jakási křídla, i když bych je slovy reálného světa popsal velmi stručně jako "plácačky na mouchy" tak byly ony křídla malé.

Čas zábavy skončil, musím jít pracovat. Vycházím tedy zpět do haly a přes složená křídla si přetahuji tričko. V hale už pár lidí je a já se jdu postavil k patě levého schodiště, před nimiž je pultík. Vtom se poprvé ozve gong a na všech schodišťových displejích se rozsvítila červená číslice jedna. Svítil i displej dál v prvním patře, ale tam už vidím špatně. "Á, číslo jedna nahoru k ekonomkám" ohlásím nahlas (a z reálného pohledu se už nedivím dvěma věcem - proč to hlásím a proč je tolika displejů na cestě k cíli. Displeje se sice tváří luxusně, ale nemají na sobě ani šipky, ani číslo přepážky). Číslo dvě a číslo tři se rozsvěcuje za zvuku gongu z mého (prvního) pohledu jen na displeji uprostřed schodiště (a z reálného pohledu se nedivím, jsou to tzv. hlavní displeje, na které je odevšad vidět) a já hlásím nahlas nějaké další číslo přepážky, myslím že přepážku 15 a přepážku 3. Pak se gong ozval znovu a na displeji se rozsvítilo čtyřmístné číslo začínající devítkou. Neomylně hlásím pátou přepážku ...

Pak je chvilku klid a já opět zleva doprava procházím kolem přepážek v přízemí od nejvyšší přepážce k nejnižší. Právě poblíž obou konců stojí malá skupinka klientů a já u té druhé mírně znechuceně říkám: "Safra, to je ale nuda", přičemž si vzadu popostrkuji křídla a kalhoty tak, aby mě nic netlačilo. Jsem ale muž činu a tak si otvírám svůj kamrlík (ano - ty jedny dveře bez displeje). Ani nepotřebuji rozsvěcet, neomylně hrábnu po bezdrátovém mikrofonu a zapnu jej. "Pozor, pozor hlášení" řeknu a poslouchám, jestli se mi z haly vrací ozvěna. Vrátila, byť se někde ztratilo mé první pozor, holt se elektronika zesilovače rozehřívala trošku déle. Pak pronesu děsně vtipné souvětí, v němž figuroval zájezd, Karel Gott a jeho sestry. Už ve dvou třetinách toho souvětí slyším smích klientů. Ledva to souvětí dokončím, jdu ven s úsměvem od ucha k uchu vychutnat ovoce svého vtipu.

A tady by sen mohl končil, ale neskončil, ba naopak, přešel do své nejrozporuplnější části.

Opět jsem přešel halou až úplně doleva. Je zde bar pult, já ale směřuji k čemusi co vypadá jako zakrytované topení. Jsou zde stopy po činnosti, kterou dělají pánové u mušliček a já si zde také ulevuji. Pak ještě učiním pár kroků zpět, ale sen končí.

Předchozí: Kočička (5.)
Následující: Micinka překvapuje