Chodím ulicemi s bílou holí v ruce. Lidé si mne prohlížejí a odhadují: Vidí nebo nevidí? Kdyby neviděl, nemohl by přece sám chodit. Kdyby viděl, nenosil by bílou hůl. Asi nevidí!

Svérázněji se přesvědčují děti. Postaví se mi statečně do cesty a zkoušejí, zdali je nešidím.

Vyhnu-li se jim, nejsem pro ně žádný slepec.

Prostí lidé mě zkoušejí s humorem. Pozor! Vrazíš do zdi! Jen tak mimochodem: slepcům zásadně tykají.

Zbystřím pozornost, holí obhlédnu nejbližší prostor před sebou. Jdu-li pak i přes jejich varování dále, projeví obdiv: Pane, nedá se! Většinou mě však lidé nezkoušejí a zrovna radí: Trochu vlevo, trochu napravo. Určitě si při tom, dobráci, sami popletou levou a pravou.

A tak já na rady lidí moc nedám. Často se pletou a někteří radí špatně. Věřím věcem. Obyčejným neživým věcem. Jsou sice trochu málomluvné a jejich řeč je tichá, domluvím se však s nimi dobře. Nebudu tu povídat o řeči hodin, kamen, vařící polévky, ani o mluvě studánky či lokomotivy. To jsou věci příliš hovorné, řečníci, pěvci, básníci nebo jarmareční vyvolavači v říši věcí.

Znáte však mluvu domovních vrat? Teplou dřevěnou plochou odrážejí zvuk mých kroků docela jinak než studená domovní zeď. Volají na mne, chci-li vejít, že jsou tady. Nebo jsou jenom jedny z těch, jejichž počet mi pomáhá nalézt dveře mého domu?

Vám asi bude známější mluva vrat otevřených, volajících pazvukem chodby.

Hle, kovový poklop uprostřed chodníku mi neúnavně a přesně hlásí, že zde stojí teprve dům číslo devět.

A tyčkový plot! Není prý ozdobou ulice, svou prolamovanou krajkovinou však propouští voňavý vzduch a napovídá, že už blízko je dům mého děvčete. A až bude na tomto místě postaven nový dům, bude to říkat zase on vůní syrové malty a zase nebude třeba počítat kroky od rohu ulice.

Čadící lucerničky v rozkopaných ulicích! Kolikrát mi již vaše drsná neparfumovaná mluva zachránila, ne-li zdravá žebra a nohy, tedy aspoň celé kalhoty! A kolik vděčím vám, stromy a sloupy podél cest, že dovedete i svým štíhlým tělem odrazit zvukové vlny a vyvolat v obličeji zavčas pocit překážky. Kolik zpráv mi podaly ušlapané chodníky, hrbolaté dlaždice, drobounké kostečky i naměklý asfalt! A což teprve polní cesty! Na okraj světa by mě byly dávno zavedly, kdybych byl po nich chodil bosýma nohama a ne jen nohama měšťáka, které již přivykly botám jako kanár kleci.

Mnoho je věcí, které mi po cestě s bílou holí radí a pomáhají. Jsou to jedny z nejkrásnějších chvil, ty cesty s bílou holí, kdy nepotřebuji služeb lidí, kdy se mohu zaposlouchat do mluvy věcí a do mluvy vlastního nitra. Život běží kolem mne a já mu naslouchám, mísím se s ním podle vlastní vůle a pouta slepých očí se uvolňují.

Věřím věcem. Obyčejným neživým věcem. I když jsou málomluvné a jejich řeč je jenom tichá, budu je oddaně poslouchat. Bez jejich pomoci by byla má cesta obtížná a pomalá.