Březnový podvečer hladí měkkými dlaněmi zem, vlhkou a vonící všemi květy příštího jara a léta. Všechny cesty vedou do daleka, jich konce oko nedohlédne. Březnový podvečer hladí měkkými dlaněmi zem a kos sladce zpívá. Na všechny smutky dnes zapomeneme a bolestem a zklamáním na rozloučenou šátečkem úsměvu vlídně zamáváme. O krásných věcech si budeme tiše povídat.

Já Tobě o kouzlu lidského hlasu, v němž tlukoucí srdce se chvěje, v němž duše se otvírá dokořán. O sladkosti slov, která cestu člověka k člověku vystelou květinami. O stiscích rukou, které mi dávají jistotu, že nejsem sám. O hudbě Ti budu povídat, která mi proměnila ve zvuk tolik z toho, co je Tobě tvarem a barvou. Příšeří gotických katedrál, honosnou nádheru barokních zámků, galantní titěrnost rokoka. Melancholii skandinávských fjordů a finských jezer se smutnými labutěmi i pestrost orientu.

A Ty mi povídej o dálkách zamlžených dechem pařící se země, o prchavých barvách hasnoucího západu. O nebi s přibývajícím měsícem a rozsvěcujícími se hvězdami. O věcech, jichž se mohu zmocnit jen slovy básníků a snem. O tom všem povídej v tomto březnovém podvečeru, kdy voní vlhká zem a kos sladce zpívá. Ne, abych litoval ztráty toho všeho, ale abych i já miloval krásu jež se mi stala nedosažitelnou.