Zima je despota. Uvězní ti ruce do rukavic a rukama v rukavicích nenavážeš přátelství ani s lidmi, ani s věcmi, protože se jimi neprohmatáš k jejich podstatě. Ruce v rukavicích jsou dobré jen pro kapsy nebo do rukávníku, a to ještě nevyhmatají jejich útulného tepla. Ne, nemám rád rukavic. Je ovšem také možné rukavice nenosit, - což slušní a dobře oblečení lidé nedělají, - ale zkřehlým prstům věci i podané ruce také nic neříkají.

Zima je důkladná. Léto hází své květnaté koberce mimo cesty spíše pro oči, než pro nohy. Zima ta však vystele svým sněžným kobercem vše stejně. Asfalt silnice stejně jako záhon, na němž odkvetly poslední astry. Jde se ti měkce, ale cesta k tvým nohám nehovoří, nevede tě. Tvůj osud je jí lhostejným a nechá tě zbloudit i na místě zcela známém, protože spí zimním spánkem jako louka, jako strom, jako netopýr. Sníh pohlcuje zcela zvuk tvých kroků. Kdyby se tu a tam nějaká ta klouzačka nepokusila uličnicky ti podrazit nohy, měl bys pocit, že jsi se stal lhostejným všemu.

Zima je i básníkem. Její lyra má však jen jedinou strunu. Hrá na ni svou píseň setkanou z tisíce odstínů běli. Hrá ji za doprovodu severáku, za jásotu lyžařů, za smutného pípání mrznoucích chocholoušů. Je však vždy určena spíše očím, než jiným smyslům. Mezi slepým člověkem a zimou bude vždy ležet nepoznaná krása mrazových květů na oknech a třpytná hra jisker na sněhu ozářeném sluncem. A přece ještě mnoho toho zbývá i pro něho. Což ta tichá pohlazení sněhových vloček, jimiž i k němu hovoří metelice! Což ta vůně mrazivého slunného dne, což ticho mrazivé noci! A vesele zvonivá píseň tajícího sněhu v okapových rourách a ve stružkách podél cest! To však Již není melodie zimy, ale jásavá předtucha jara, které se kdesi v jižních dálkách vydalo na vítězný pochod.