Mé řemeslo není krásné. Ruce mi páchnou petrolejem a zpracovávám žíni plnou prachu a koňského trusu. Kolik je to špinavé, páchnoucí práce, než si žíni připravím, abych z ní mohl zhotovit kartáč! Mám tvrdé ruce, popálené roztavenou smůlou, rozedrané drátem. Těžko jimi čtu slepecké písmo.

Mé řemeslo není krásné a ještě mi je stroje zabíjejí. Jeden druh kartáčů po druhém mi berou pod rukama a vyrábějí jej rychleji a levněji. Mé řemeslo není krásné a přece je mám rád. Zradil jsem je a přece jsem se k němu zase rád vrátil.

Vyučil jsem se kartáčníkem v ústavě slepců. Učil jsem se i hrát na housle a na trubku, ale nejvíce jsem přilnul k práci rukama. Kamarádi snili o umělecké dráze, ale já jen vždycky o kartáčnické dílně, malé, páchnoucí petrolejem, smůlou a koňskou žíní. A také ihned po návratu do rodné obce jsem si tu dílnu otevřel. Vše bylo takové, jak jsem si představoval, jen zákazníků nebylo. Lidé mi nevěřili. "Jaká to může být práce od slepého," říkali a nekupovali ode mne. Byly to zlé časy. - Tehda mi napsal kamarád z města, že prodává po ulicích noviny a že si vydělá peněz víc než dost. Peníze! Já jich měl vždy málo. Mít jich dost, to bylo nedostižným ideálem pro chudého kartáčníka, který těžce zápasil o každý krajíc chleba. A teď se mi naskytala příležitost mít peněz dokonce víc než dost. Neodolal jsem a šel jsem do města prodávat noviny.

Vše bylo tak, jak mi to kamarád psal. Ulice, to není úzká páchnoucí dílna, v níž sedíš od noci do noci, jako vězeň. Ulice, to je kus širého světa. Dýcháš čerstvý vzduch a nasloucháš věžním hodinám, zvonkům tramvají, hovorům chodců. Jako bys květiny trhal. Sedmikrásku dětského žvatlání, růžičku dívčího smíchu. Postojíš u voňavkářství, u květináře, u uzenáře, kolik to vůní! U obchodu s gramofony si poslechneš nejnovější popěvek. V ruce nosíš noviny, vonící čerstvou tiskařskou černí a peníze máš. Tu a tam ti i někdo peníz vtiskne a noviny nežádá. Den za dnem utíkají a pojednou je rukám smutno po práci.

Večer přijdeš a není hromady kartáčů vyrobených za uplynulý den. Nelze je zálibně hmatat a potěšit se množstvím a jakostí. Jedna myšlenka se večer vždy neodbytněji vrací: Čím to je, že lidé na vsi smlouvali o desetihaléř a zde ti dají peníz a ani noviny nežádají. Doma to bývalo často i obráceně. Kartáče vzali, slíbili zaplatit, ale nezaplatili. Konečně jsem si musil přiznat i odpověď. Doma jsem byl pro všechny živnostníkem, zde však mne mnozí pokládají za žebráka. Styděl jsem se sám před sebou. Pravda, i noviny musí po ulicích někdo prodávat, ale ať to dělá ten, kdo nemůže dělat nic jiného. Já umím pracovat, mé ruce musí pro lidskou společnost dělat víc než nosit noviny.

Vrátil jsem se domů do opuštěné dílny. Znovu jsem se pustil do práce s pevným rozhodnutím setrvat zde a nepovolit za žádných okolností. Byla to práce tvrdá, ale nebyla marná.

Zákazníky jsem získal jednoho po druhém, až jich bylo tolik, že moje obživa byla zajištěna.

Kartáč - všední věc k odstraňování bláta, prachu a špíny. Nemrzí mě to však. Dělám jej a představuji si, jak bude vesnický hoch česat koně a kůň vesele zařehtá, zafrká a zálibně se otřese. Služka nebo mladá hospodyně budou drhnout podlahu a vesele si budou zpívat. Pekař bude omývat teplý vonící chléb, obuvník vyleští nové boty, zedník mou štětkou olíčí nový dům. Do bílá vydrhnutá podlaha, nové lesknoucí se boty, dobře vymetený sporák, nový dům, to vše je i kus mé práce. Užitečným a krásným není jen vyrobit automobil a rozhlasový přijimač, ale i tak všední a obyčejnou věc jako je kartáč. A proto mám to své řemeslo rád, i když není krásné. Řemesla a zaměstnání mohou být krásná i méně krásná. Práce je však krásná vždy.