Říkáte, oko do duše okno. Jsem však přesvědčen, že když se díváte do očí svého děvčete, že váš pohled velmi často zabloudí i na tváře, šaty, účes, nožky a celou řadu jiných věcí, které žádné přísloví neuvádí v souvislost s duší.

Snad se příliš nemýlím, domnívámli se, že bez těchto ostatních věcí by to pomněnkové okénko bylo mnohem méně průhledným. Stačilo by snad změnit účes a šaty a duše za ním by se ihned jevila jinak. V tom však právě spočívá vaše bohatství, že lidé, které potkáváte, mají nejen kouzelné studánky očí, ale i rozmanitost tvaru těla zdůrazňovaných či tlumených oděvem.

Lidé, které já potkávám, nemají nic z toho všeho. Zvuk kroků sice lecco napoví, lecco napoví i podaná ruka, která se v dlani mihne jako kdyby se vás pták v letu dotkl křídlem. Lidé, které já potkávám, mají především hlas.

Hlas není jen do duše okno. V hlase hovoří duše sama. V něm se sebevědomě napřimuje halasnými větami nebo se úzkostlivě choulí do klubíček tichých, přerývaných slov. Zvučí širokými plochami samohlásek a prudce vybuchuje tvrdými oblázky souhlásek vymršťovanými prakem jazyka. Chvěje se rytmem slovních přízvuku, zpívá nevyčerpatelným množstvím intonací a modulací melodické linie mluvy, kterou věrně nezachytí žádná tónová soustava. Někdy také jen tak naprázdno haraší jako prázdná plechovka zavěšená na drátě v podzimním větru. V hlase se věrně zrcadlí síla i slabost, dobrota i zloba, přímost i úskočnost, vášnivé zaujetí i lhostejnost, hloubka i mělká povrchnost. Nezrcadlí se v něm však ani elegance oděvu ani akademický titul, platová stupnice, společenské postavení, ani bohatství. Nesmíme proto hlasu příliš věřit. Poučuje nás o věcech, které jsou pro společenské zařazení člověka často velmi málo důležité. Hlas často klame!

Naslouchám tichému hovoru milenců, kteří se loučí na schůdcích železničního vagonu. Říkají si prostá, všední slova, ale v hlase jim voní sluncem rozehřáté červnové louky. Loučí se radostně, jako by se vítali, protože teprve teď, ve chvíli loučení se jejich láska stala pevnou jistotou. Na lavičce v parku naslouchám hovoru mladé matky s nemluvnětem. Všecka sladkost medových vůní kvetoucích akátů a lip naplňuje její slova a všemi trylky ptačího zpěvu zní její smích. Takové je snad modré jarní nebe. Naslouchám a uvěřil bych, že ti dva loučící se na schůdcích vagonu a mladá matka vykoupí svou láskou svět. Svět však jde svou cestou dál.

Naslouchám řeči politika, jehož slova kolem mne padají jako papírové květiny, neživá a uprášená, a přece bude poslancem. Naslouchám modlitbě kněze, která se tolik podobá vyvolávání prodavače novin.

Kdybych tak zcela věřil lidskému hlasu, jak často bych se podobal onomu bláznu z Andersenovy pohádky o císařových nových šatech, který volal, že je císař nahý. Ostatně, o nic lépe by se nedařilo ani vám, kdybyste se lidem dívali pouze do očí a váš pohled nezabloudil jinam. Nesmím proto příliš podléhat mámení hlasu a být vděčen každému šelestu šatů, každému slabému závanu vůně i pachu. Kouř cigarety nebo dýmky, pach voňavky, naftalinu, plísně venkovské komory, pach nemocničních desinfekčních látek, vůně čistoty a pach špíny, celá zvuková stupnice kroků od střevíčků s úzkými vysokými podpatky až po těžké údery okovaných bot, to vše jsou moji spolehliví pomocníci.

Ne, nestrachujte se milostivá paní! Vaše voňavka a váš výběr slov mne dostatečně poučí o vašem společenském postavení, i kdyby mne váš hlas chtěl klamat. Oko do duše okno. Nezávidím vám je. Nezávidím vám ani ty pohledy, které zabloudí mimo ně a řeknou vám víc, než ono samo.

Něco vám však přece jen závidím - zrcadlo! Ono vám dovoluje podívati se stejně přísně do očí sobě jako jiným. Vlastní hlas vnímáme velmi nepřesně a vlastní duši v něm hovořit neslyšíme. Ani vlastní hlas zachycený na gramofonovou desku nám nepoví vše. Je to hlas minulosti. V zrcadle však můžete sledovat a soudit přítomnost.

Lidský hlas! - - Krásné oči mají i zvířata a dovedou snad pohledem vyjádřit bolest, radost i hněv. Hlas však, v tom nepostižitelném bohatství zvukových odstínů, má jen člověk. Hlas krásný, dobrý, záludný i zlý - lidský. Je to báseň a hudba nejsladší, skutečnost nejskutečnější a život nejživotnější.