Balí krabičky s krémem na ruce. Ruce jí voní fialkami. Vedle ní sedí Růža a Jiřina, dvě dělnice se jmény květin. Je to zde jako v květinářském krámě. Balí a tiše si zpívá a na ruce jí svítí slunce. Zde cítí jen jeho teplo. Jak krásné by bylo prát dnes u nich doma na potoce prádlo a na louce je bílit! To by necítilo jen teplo slunečních paprsků, schnoucí prádlo by vonělo ještě dlouho po západu jejich dechem a šustil by v něm jejich smích. Ale být venkovskou ženou, to není jen bílit prádlo na slunné louce u potoka. Být venkovskou ženou to je žít srpem, někdy i kosou, rýt rýčem a okopávat motykou, jezdit s trakařem, někdy i orat a svážet a k tomu všemu je třeba očí a ona jich nemá. Očí však není třeba k balení krabiček s krémem na ruce a proto je balí. Jednu pro vás, slečno z kanceláře, jednu pro tebe, Marie, aby zkrásněly tvé ruce ztemnělé od škrabání brambor a od mytí nádobí. Vždyť nemusí každý na prvý pohled poznat, že jsi služkou! Jednu pro vaše ruce, stará pradleno, louhem rozežrané a jednu pro vaše ruce, venkovská panimámo, ztvrdlé od práce, popálené kopřivami, popíchané trním a bodláčím. Vaše ruce pracují pro ni, její ruce pracují pro vás.

Když přišly po první světové válce prvé slepé ženy do kartonáže kterési velké továrny, házely jim vidomé dělnice krabice na zem, aby je byly nuceny hledat a sbírat a aby se tak zpomalil jejich pracovní výkon.

To bylo tenkrát, ale dnes Růžena a Jiřina, dvě dělnice se jmény květin a s krásnýma očima, pracují s ní, slepou dělnicí, to i ono jí podají i přinesou. Jdeme kupředu! Před prvou válkou chodili ulicemi bez průvodce jen slepí žebráci, každý jiný slepec musil jít s průvodcem, jinak by budil pohoršení. To mluvím jen o mužích. Žádná slepá žena snad nebyla tak špatně vychována, aby na to jen pomyslila jít po ulici sama. A dnes chodí slepé dělnice samy do továrny i do divadla, chodí hlučícími ulicemi města jako doma kvetoucím sadem.

Večer přijde z továrny domů, chystá si večeři, uklízí pokojík, zašívá punčochy a tiše si zpívá. Ruce jí ještě voní fialkami. Zítra snad jí budou vonět šeříkem, dle toho, jaké krémy se budou vyrábět. Zpívá si, vždyť má dvaadvacet let a v zásuvce svazeček milých dopisů od někoho ještě milejšího.

(Poznámka J. S.: Ve výtisku, který mám, je na straně 35 neznámou osobou připsána tužkou následující poznámka: "K Baťovi do Zlína 1926, kam jsem vezla 26 chovanců. Za 9 a půl roku jich Baťa vyhodil na dlažbu, protože by zůstali Zlínu na krku.")