16. 11. 2005
Do článku jsem se snažil nezasahovat, jen na dvou místech jsem vložil opravičku či upřesnění (v textu je psána kurzívou). Originál článku je vyvěšen na našich třídních stránkách, které nejsou veřejné ...
Pája
Úvaha nejen o demarkační čáře
Kolmi mi připomněl jednu z neopakovatelných Pospíšilových hlášek, které se jistě všem vryly do paměti. Takže níže se pokusím o přesnou interpretaci jeho klasických slov, kdy jsme opouštěli (na Mezáku) třídu a měli seběhnout dolů do šaten. Nuže vzpomínejte, zde je kratičká povídka.Situace: Je například čtvrtek 22. února 1989- sychravé inverzní ráno, zrovna v týdnu, kdy nemáme dílny (jak jsme říkali "práci") a ještě se nám pořádně nevstřebaly informace ze středeční sedmihodinové "zabezpečovačky", kdy byla u tabule proprána celá třída a ještě se stihla písemná práce, kde se prostě nedalo opisovat (nebo dalo???). Teď je čtvrtek. Máme od sedmi, takže přespolní z teplicka jsou v nevýhodě, vstávali kolem půl páté ráno a mají za sebou cestu kozinou do Litvínova, autobusem z duchcovska, nebo také strastiplnou cestu "bimbajkou" z Mostu přes Záluží do Litvínova, kde jedou s dalšími tisícovkami nadšených pracujících dělníků z CHZ Litvínov. Tuto dvougenerační jízdu smrti, kdy tramvaj číslo 2 je přeplněna již na nástupní stanici Most hl. nádraží nelze popisovat, musí se zažít. (Ve skutečnosti to byla linka číslo tři, na které v době návalu opravdu jezdily dvojvozy - poznámka Páji) Nejdříve lítý boj na život a na smrt o urvání těch několika málo volných míst k sezení, kdy se při trošce štěstí můžete usadit na velmi pohodlnou sedačku v tramvaji a vychutnávat si tak jízdu, kdy můžete přes stále více se zamlžující okénko sledovat i překrásnou světélkující krajinu Severočeské hnědouhelné pánve nebo v lepším případě dospat to, co jste v noci nestihli. V horším případě si můžete být jisti, že vás čeká sedmnáct kilometrů jízdy, kdy budete stát pouze na jedné noze a ještě k tomu ne na vlastní, nebo ještě hůře - budete navzdory všem fyzikálním zákonům nekontrolovaně levitovat ve výšce asi deseti centimetrů nad úrovní podlahy dopravního prostředku a pokud budete mít kde, chytíte se madel u stropu, ke kterým díky levitaci bude mít blíže než ostatní.
První relativní vysvobození přichází ve stanici Záluží, kde z prvního vozu tramvajové soupravy o dvou vagonech ( kde samozřejmě sedíte, protože jste se bohužel domnívali, že tam bude tepleji než ve vagoně druhém), vystoupí asi polovina pracujících, kteří se hbitým krokem blíží k vrátnici podniku vstříc světlým zítřkům, aby si označili své docházkové kartičky a ještě u toho utrousili, že hodiny na píchačkách jdou zase o pět minut napřed, což vadí jen ráno a je to teda "k nasrání", protože odpoledne kolem druhé je to z nepochopitelných důvodů přesně naopak. Při tomto procesu, kdy z tramvaje vystoupilo během několika málo sekund dá se říct dobrovolně-povinně několik desítek pracujících, se dá mluvit o relativním uvolnění nedýchatelné atmosféry v dopravním prostředku a okénka se mírně odmlžila. I přes to se stojícím zdá, že nikdo nevystoupil a jen těch několik pasažérů je šťastno, že konečně přestávají levitovat a děkují komunistické straně, že si konečně mohou stoupnout alespoň na tu jednu, i když cizí nohu. Zbytek lidí, kteří bohužel hnáni silou davu, vystoupili v Záluží nedobrovolně, ač chtějí cestovat do Litvínova, se musí spoléhat na štěstí, že u dalšího spoje se tato situace nebude opakovat a hledají si strategicky nejvýhodnější místo na nástupišti a přemýšlejí o taktických tazích a úskocích a doufají, že právě další spoj bude ten, který je doveze do zaměstnání.
Cestou ze Záluží do Litvínova se jízda tramvají mění z devadesáti procent na jízdu jednogenerační a ti jedinci, kteří měli ten den štěstí a sedí celou cestu už postupně hledají další strategická místa k co nejrychlejšímu úniku. Někteří hodně otrlí a zkušení dokonce svou sedačku stanici před opouštějí a dobrovolně už postojí a se vší slušností uvolňují místo tomu nejstaršímu člověku v dohledu, který může mluvit o štěstí, když se k nabízenému místu dostane. Když náhodou ne utrousí několik přisprostlých nadávek na tu dnešní nevychovanou mládež, a když náhodou ano, učiní totéž a ještě svá slova utvrdí tím, že si bude stěžovat ve škole, jak se ti učni chovají v dopravních prostředcích.
Tramvaj číslo 2 zastavuje v Litvínově na nádraží a kosmickou rychlostí se vyprazdňuje a zbylých z bídou 10 procent cestujících si odychuje a usedá na uvolněná místa,kde si na sklech zamlžených oken mohou krátit zbytek cesty četbou nejrůznějších vzkazů a vyznání, jako jsou pro ně nic neříkající nápisy I Love Heavy Metal, Jasná páka jede, Depeche Mode, nebo J+K=VLPP hned vedle kosočtverce s čárkou uprostřed.
Cestu do kopců školy v Meziboří asi netřeba detailněji popisovat. Modrý autobus Ikarus maďarské výroby, model harmonika, který má odhadem asi tak 30 míst k sezení a 52 k stání veze vesele svůj náklad dvou stovek lidí do učňovského městečka . Dovoluji si odhadnout, že z tohoto počtu lidí je asi tak deset platících, z toho tak pět má lítačku. Zbytek jezdí jaksi gratis a z tohoto počtu odhaduji, že tak 99 procent tak činí po celou dobu svého tříletého nebo čtyřletého působení na mezibořských učilištích. Revizor nejen nemá nárok se v přeplněném dopravním prostředku pohybovat, ale ani strach by mu nedovolil se s k rannímu autobusu plném učňů vůbec přiblížit. Jen někteří velezkušení někdy zkoušejí svou práci dělat v odpoledních hodinách se střídavými úspěchy.
Nyní se vlastně dostávám k prvotní myšlence. Popis dopravní situace při cestě do školy byl jen tak na okraj, aby i nezasvěcený čtenář věděl něco ze života socialistických učnů. Ostatní zasvěcenci mohli přeskočit nebo si při četbě nostalgicky zavzpomínat na školní léta.
Jak jsme si na začátku řekli, máme fitktivní datum 22.února 1989 a třídě MZZ 3 začíná klasické ranní vyučování od sedmé hodiny ranní a to nejoblíbenějším a však po ránu mnohými nepochopeným tělocvikem. Po dvouhodinovém převážně fotbalovém tělocviku se zapocení mladíci, neosprchovaní (sprchy jaksi nebyly - ne, že by v tédobě neexistovaly) trousí do třídy a po ranním stresu z cestování, který zmírnila jen fotbalová výhra nad rivaly s MSZ usedají do školních lavic. První (nebo vlastně už třetí) hodina matematiky probíhá jak jinak v duchu těch ostatních matematických hodin, a to více méně přátelským rozhovorem o věcech běžných s matikářkou Hokrovou a její závěr je doplněn krátkým výkladem o tom, kde jsme minule skončili a občas hodina končí krátkou opakovací takzvanou desetiminutovkou, která ovšem nikdy netrvá déle jak pět minut, protože do toho zvoní. Protože je čtvrtek, čekají nás ještě kruté čtyři hodiny dvou hlavních předmětů Elektrotechnika, Sdělovačka či Elektronika a přestávky mezi hodinami si vyplňujeme studiem angličtiny z přídavné tabule v pravo na zdi, nebo studiem kybernetiky a karnafových map z další přídavné tabule, která visí hned vedle té s anglickými slovíčky. Ještě než nastane tolik obávaná čtyřhodinovka, mohou si studenti oddychnout u jazykových předmětů a promrskat si pár slovíček z jednoho ze světových jazyků, který se tolik podobal známé slovenštině a mnohdy se v podání premiantů i s tímto jazykem prolínal. Za všechny snad jen klasické větné spojení s logickým závěrem: "Ja bydláju v paneljaku". Mezi těmito takzvanými oddychovými hodinami se již několikrát otevřeli dveře při vyučování a náš třídní se bud´ hlásil, že přichází učit nebo jen tiše prošel do svého kabinetu, do kterého naneštěstí vstupoval přes naší třídu. (Jinudy to totiž ani nešlo - poznámka Páji) Pohled na jeho kštici vždy dával najevo, co se bude dít, a čím kratší sestřih tím byla situace jasnější. Někteří oblíbenci, si již v těchto okamžicích nasazují kámen na srdce. Zvoní a před námi jsou poslední čtyři hodiny (vlastně čtyřhodinovka), která většinou začíná v okamžiku, kdy má probíhat plánovaná přestávka, která se jaksi nevede. To už si při slovním spojení - cituji: "Děťátka, koťátka, budeme zkoušet......! nasazují kámen na srdce úplně všichni. Jen pár vyvolených si nakonci kruté, strachem zničující čtyřhodinové vyučovací hodině, mohou říct :"Uf to mi spadl kámen ze srdce" a s velkým rachotem je odhazují s vírou, že ani na ně se příště nedostane. Pak už začíná klasický maraton hlášek typu osm na druhou modře, čtyři na druhou zeleně, z nichž jde všem hlava kolem. Jak vysvobuzující je potom zvonění poslední odpolední hodiny, která má končit ve 14.30. Ve čtvrt na čtyři se konečně ti přespolní, kteří si už ani nepamatují ranní cestu do školy dočkají té klasické nezapomenutelné věty, kvůli které vlastně vznikla tato "krátká" povídka. Tímto se tedy dostávám k tomu doslovnému výkladu této slovní perly , kterou proslul náš třídní učitel Zdeněk Pospíšil. Jestli si dobře pamatuji, zněla asi takto: "Třído pozor! Nyní si nastoupíme na třetí demarkační čáru, a to tak, že prvý zástup bude stát metr a půl od zdi a druhý zástup metr a půl od prvého zástupu. Onen zástup, který bude stát lépe a radostněji půjde prvý. S největší pravděpodobností to bude zástup .........(prvý? druhý?)" - vetšinou to byl onen zástup, kde stál Štolba :-))))))).
Tím končím a všechny zdravím Případné nesrovnalosti mi promiňte - je to již hodně dávno
Předchozí: Vzpomínka na 17.listopad 1989 (intermezzo)
Následující: O jahodové zmrzlině