Je mi hodně smutno. Naše Micka začala prohrávat boj i o své druhé oko a dnes ráno to už bohužel došlo do stavu, kdy nebyla Micka schopná chodit po bytě ...

Bojovat s Micčinou nemocí jsme začali někdy v únoru 2008, abych pak první zápis o její nemoci udělal 31. března. To už její levé očičko vypadalo mnohem hůř než na téhle fotografii

Sami si můžete povšimnou flíčku na pravém očičku, i na něm se objevil flíček...

Operace proběhla, i když první den byl velice těžký (1.4.2008), ostatně o tom vypovídá zápis o čtyři dny později, kdy si poprvé připouštím možnost euthanasie ...

Je neuvěřitelné, co je schopen člověk udělat pro svého miláčka - já se naučil píchat podkožně injekce a šetřit všelijak čas v práci - vždy po skončení pevné části naší pružné pracovní doby rychle přejet domů, píchnout injekci a pak hurá zpět do práce, většinou na stejnou pobočku ... Kdybych nemusel jednou za čas jet k veterináři s Mickou tak by mi to vycházelo skvěle - takhe ale hodiny začínaly chybět ...

Micka pak začala překvapovat, a jak píšu v nejposlednějším odstavci už šestého záznamu v blogu o Micce, přivítání od ní po mém příchodu domů bylo to nejkrásnější, co mě mohlo potkat ... A bum ho - o dva dny později už byla Micka tak silná, že se začala mrouskat a to docela silně !

Nu a pak bohužel začla sinusoida, kdy se kočička nejprve zlepšila natolik, že veterinář nás pozval "na prohlídku jen když se to zhorší (6.května)" aby o týden až čtrnáct dnů později (13. května poprvé) se to skutečně zhoršilo.

Těžko říct, jestli jsem udělal chybu, když jsem podlehl kolegyni v práci a vzal si kotě - já vůl si tenkrát řekl, že chci menší. Dostal jsem velmi malé - stěží tak dvojměsíční koťátko...

Pokud mělo platit, že jej starší kočka přijme za své miminko, pak bohužel musím konstatovat, že se to nepovedlo. Zpočátku sice Micka na malou Mourinku syčela na potkání, ale pak se s ní snesla i v jedné místnosti, tedy pokud malá neskákala po Micce. Jenže to nebylo přijetí do klanu nýbrž jen ignorování.

Už druhého září na tom byla MIcka tak blbě, že nejenom nechtěla jíst, ale musela mít takové bolesti v očičku, že ani necítila plnost svého močového měchýře a polštářek na kterém od rána seděla byl mokrý skrz naskrz... I já - laik - cítil horkost nad očičkem Micky ...

Odběr krve ani teď nic neprokázal, prý nějaká "autoimunitní reakce". To už jsem slyšel od dubna tolikrát :-( Doslova jsem si musel říct o antibiotika ...

Situace se zhoršila a antibiotika poprvé na Micku nezabrala, i druhé očičko zčervenalo, Micka se motala slepá po bytě, pomňoukávala od bolestí, nejedla ...

Dnes ve 14:30 jsem odvezl Micku na uspání a přesně o hodinu později bylo dokonáno. Desetiminutové čekání v čekárně, kdy už měla Micka narkozu, ale ještě v sobě neměla "terminální" injekci, bylo asi to nejhorší, co mě kdy potkalo, bylo mi z toho všecho až fyzicky špatně, v hlavě se mi to mlelo ... ale mé rozhodnutí nezvrátilo. Už se mi vážně nechtělo Micku čímkoliv trápit a kdyby jenom Micku. Mamka její zhoršené stavy téměř vždy oplakala, mě taky nebylo do zpěvu ....

Teď je již duše Micky na cestě do kočičího ráje a já se budu pokoušet zaspat jednu zásadní otázku, která mi po tom všem zvoní v hlavě a nemohu se jí zbavit - udělal jsem chybu, že jsem k Micce přibral malé kotě ? Otázka asi zůstane nerozřešena, jedno malé plus si ale uvědomuji - nezůstal mi prázdný byt bez zvířátka a mohu tak smutek po Micce zahánět ihned a aktivně - hraním si s malou kočičkou ...

Předchozí: 30 let hladu Majora Zemana
Následující: Po tom všem ...