Týden po ukončení války. - Ulice plné trosek zbořených domů, kráterů od leteckých bomb a protitankových příkopů. Stojím na mostě, snad jediném, který zůstal v Brně nepoškozen. Až sem mne přivedli přátelé a teď čekám na tebe, abys mne dovedla domů. Ty nepřicházíš!

Nemám hůl a ulice jsou plny trosek a kráterů, trámů a drátů. Most duní rachotem tankové brigády Rudé armády, která se bez konce valí jako příšerně hřmotící řeka. Její rachot mi ucpává uši a jako dítě se tisknu k zábradlí mostu, protože nemám hůl a ty nepřicházíš.

Kolem mne chodí lidé, ale neslyším jejich hlasy, které utonuly v tom hřmotícím proudu, v němž mi utonul celý svět. Jen jediný zvuk se z té hřmotící záplavy občas vynořuje. Je to ostrý hlas vrtačky, která navrtává zbytek betonové bariéry, jež měla znemožnit vstup na most. Tuším, že je navrtáván otvor pro dynamitovou nálož. Kam uteku před výbuchem v této chvíli, v níž mi vše zastírá hřmot nekonečné tankové brigády, o němž stejně mlčí hluboký jícen v chodníku jako zbořený dům, ležící lhostejně přes ulici.

Jen spáleniště odkudsi čpí doutnajícím popelem a koželužna páchne tříslem. Stojím zde slepý a hluchý, slabý a opuštěný. Nemám hůl a ty nepřicházíš. Jen tanky rachotí, vrtačka občas skřípne a most se pod mýma nohama chvěje, jako by tu tíhu nemohl unést.