Jako malý chlapec jsem se vždy bál lidí opírajících se o hůl. Rozlišoval jsem spolehlivě švihácký klapot vycházkové hole a těžký klapot hole, kterou nikdo nenosil pro zvýšení elegance, ale proto, aby se o ni opíral. Lidé opírající se o hůl byli buď žebráci páchnoucí špínou neb alkoholem, nebo lidé staří, chromí a nemocní, kteří mi připomínali pach karbolu a chloroformu a mráz mi běhal po zádech. Já jsem hůl nepotřeboval.

Hlasy kamarádů, pružnost dětského těla, které se dovedlo zastavit i zcela těsně před překážkou a v létě bosé nohy mi umožňovaly bezpečnou orientaci v blízkém okolí. Mohl jsem si nejen hrát na detektivy a zloděje v blízkém parku, ale zúčastňovat se i podniků tak riskantních jako bylo zvonění na domovnice, při čemž jsme často čekali u vrat tak dlouho, až domovnice po několikerém zazvonění skutečně vyšla. To kladlo na hbitost nohou značné požadavky. Kde jste krásná dětská léta s věčně rozbitými koleny a roztrhanými punčochami! Kalila vás jen hrůzná představa, že maminka přece jen jednou splní svůj slib a že nás zavede k zámečníkovi Kopřivovi a dá nám kolena pobít plechem. Bál jsem se, jak mi bude pan Kopřiva do kolen zarážet čtyři dlouhé hřebíky.

Když jsem přestal chodit bos a přestal zvonit na domovnice a stal se chovancem ústavu pro slepé, byl již ze mne zcela slušný hoch, který za devět let ústavního pobytu dostal jen jedenkrát pohlavek od pana učitele Bergra za zkažený kartáč. Čím však bylo uhlazenější mé chování, tím více jsem ztrácel kontakt s věcmi na ulici a má chůze, když se mi podařilo tu a tam o prázdninách sám si vyběhnout, byla stále méně jistou.

Když jsem ústav opustil a doma si vybojoval cesty bez průvodce do nejbližšího okolí, stalo se to jen pod podmínkou, že budu nosit hůl.

Nerad jsem ji bral s sebou asi tak, jak neradi berou bratři na klukovské toulky mladší sestry, které neumí skákat přes ploty a pláčou, když se pokřikuje na hlídače v parku, nebo na hutaře v polích a hlavně - doma pak žalují. Tato mladší sestra neplakala, ani doma nežalovala. Nežalovala, když jsem obchodníku s vánočními stromky učinil z jeho malebného lesíku na nároží ulice scenerii vhodnou pro filmování následků větrné smrště v lesích Českomoravské vysočiny. A nebyla to ona, nýbrž moje kalhoty, které žalovaly, když jsem skočil do hluboké jámy v chodníku. Tyto příhody ostatně přestaly, jakmile jsem přestal hůl pouze nosit, ale počal jsem se s ní radit. Tak jsem se s holí pomalu spřátelil. Zpočátku jsem se za ni hodně styděl, ale chodilo se mi s ní líp než bez ní.

Když jsem se za ni již přestal stydět, vzniklo našemu přátelství nové nebezpečí. Z Anglie a Francie k nám přišla bílá hůl jako slepecký ochranný odznak. I ta moje dostala bílý nátěr. Bylo mi všelijak, když jsem s ní takto po prvé vyšel na ulici. Nic se však nestalo. Ani kluci po mně nepokřikovali. Jen dvě děvčátka usoudila, že jsem anglický slepec.

Mimo to jeden spěchající muž do mne poněkud zavadil a vykřikl: "Copak jste slepý?" Ale vzápětí se omluvil. To byl přece jen úspěch. A tak i s tou bílou jsem se spřátelil a odvažoval jsem se přecházet i velmi živé ulice. Vždyť ta bílá říká řidičům aut: pozor hoši, mějte na nás trošičku ohled! A oni ji poslouchají. Nezřekl jsem se jejího bílého nátěru již ani za okupace, kdy přestala být její bílá barva ochranným slepeckým odznakem a kdy tomuto účelu sloužily žluté pásky s třemi černými body.

Sestra hůl - mlčenlivá, pokorná, ze všech nejskromnější, věrnější než pes. Kolik neocenitelných zpráv mi podává o překážkách na cestě, o nichž by mě jinak informoval teprve rozbitý nos, vyvrtnutá noha nebo roztrhané kalhoty.