Čas se naplnil a obilí bylo s polí svezeno. Jablka a švestky v zahradách klidně dozrávaly a bramborám se schnoucí natí již nic neublíží. Bylo tedy možno i na duši vzpomenout, srdce ve svěcené vodě mariánských písní vykoupat v nekonečných růžencích odříkávaných na silnici mezi dvěma lesy se kát z hříchů a v přeplněném kostele Marii Panně poděkovat a mnoho krásných věcí si vyprosit. Bylo i možno svatých obrázků nakoupit a Boží žebráčky svatou almužnou podarovat.

Čas se naplnil a nebylo již třeba dům od domu chodit a často místo peněz jen s krajícem chleba se spokojit. Žebráci z celého širého kraje se sešli v poutním místě kolem kostela zázračné Panny Marie. Přinesli si s sebou své bolavé údy, pach špíny a huhňavé říkání, jež se podobalo mnohem více rouhání než modlitbě. Tak tu mezi nimi stál mladý slepý žebrák. Vyl z nich nejhlasitěji a nejodporněji. Vykřikoval dryačnicky slova, jež Písmo zakazuje brát nadarmo a nikdo se nad tím nepohoršoval, ani kněží vedoucí svá procesí, ani prostí věřící.

Čím více křičel, tím více peněz mu do klobouku přibývalo. Tak to bylo v pořádku. Ti lakotní, co uorávali sousedům každý rok po brázdě, ti, co se soudili se starými rodiči o výměnek, ti, co podváděli své udřené manželky s děvečkami, opilci a rváči, ti všichni měli možnost vykoupit se ze svých hříchů grešlí almužny darované slepému žebráku. A ti, co takových těžkých hříchů neměli, mohli alespoň říci: "Bože, jak Ti děkuji, že nejsem jako ten slepec" a cítili se většími a důležitějšími. A ti chudí, čistého srdce, netušili, že obdarovávají člověka mnohem zámožnějšího, než jsou sami, člověka, jehož příjmy převyšují plat jejich faráře a učitele dohromady. Ti všichni, kteří nechtěli nikdy koupit kartáč nebo koš od slepého řemeslníka, obdarovali štědře slepého žebráka, vyjícího pronikavě: Ježíši Kriste, Svatá Panno Marie, smilujte se nad ubohým slepcem!

Vzpomněl jsem si na prvého svého zákazníka, který ke mně přišel, když jsem si vyvěsil tabuli oznamující, že vyučuji hře na klavír. Byla to jemná dáma plačtivého hlasu. Řekla matce, že by ráda, abych její dospělou dceru naučil hrát několik salonních skladeb. Když mne uviděla, řekla mi: "Chudáčku ubohý, lituji vás, ale své dítě vám svěřit nemohu." Jak jinak by se ke mně asi zachovala, kdybych stál zde u kostela špinavý, podnapilý! Jak ráda by mi dala pro spásu duše své almužnu. Vzpomněl jsem si na vás, košíkáři a kartáčníci, kteří jste v době hospodářské krise dřeli do úpadu, často až téměř ke ztrátě hmatu, za pár korun. Vzpomněl jsem si na vás, slepé pletařky, pracující 14 hodin denně a žijící jen o chlebě a kávě. Jak by se vše změnilo, kdybyste oblékly žebrácké cáry a křičely na jarmacích a u kostelů s růžencem v ruce při rozžatých svících vedle mariánské sošky: Ježíši Kriste, Svatá Panno Maria, smilujte se nade mnou, slepcem! Peněz byste měli, že byste je nestačili propít ani prospat s holkami z ulice. Ano, tam vidí ti dobří a počestní lidé slepce rádi. Po staletí tak stávali a úpěnlivě volali o pomoc a nyní se chtějí mísit mezi ně v dílnách, v továrnách, ba i v kancelářích a ve školách, jako by ani neměli Kainova znamení, vypáleného ve tváři. Ten podnapilý tam u kostela, přišel na tuto moudrost: Zde stojím slepý, ponížený, špinavý a v cárech stranou vaší vznešené společnosti, ale plaťte za to, holoubkové, mou kořalku a mé děvky. Vše si mohu dovolit jsem přece slepý, stojím přece mimo vaši společnost, ale také mimo vaši morálku a mimo váš soud. Ať sem třeba přijde strážník. Jsem zvědav, bude-li mít odvahu zakázat mi žebrotu. Což mohu něco jiného dělat, jsem přece slepý. Že jsou pro slepce zaopatřovací ústavy? A kdo mi tam dá kořalku? Aha, mlčíte!

To vše víme i my ostatní. Dlouhá staletí slepci žebrali, ale dlouhá staletí se také udržovalo otroctví v různých formách, dlouhá staletí umíralo tisíce lidí zbytečně nakažlivými nemocemi. Dnes jsme se naučili pracovat i bez očí a víme, že je práce nejen naším štěstím, ale i naší povinností. Jsme slepí a ještě musíme jít proti proudu. Proti proudu předsudků a lhostejnosti. Musíme jít proti proudu a všichni nejsme dosud na tuto cestu řádně vyzbrojeni. Cesta po proudu by byla snazší, ale vedla by nazpět na tržiště a ke kostelním dveřím. Vy všichni, co jdete také proti proudu, podejte nám své ruce, i my jdeme svou prací a milujícím srdcem budovat lepší zítřek, v němž nebude žebráků ani slepých, ani beznohých a bezrukých, protože pro každého se najde kus práce přiměřené jeho možnostem a kdo se bude této práci chtít vyhnout, ať zdravý, ať slepý či zmrzačelý, nebude za to společností zahrnován penězi, ale bude z ní vyloučen.

Jsou tvrdá tato moje slova, jsou však záležitosti, v nichž musíme říci jasně: ano či ne. Pro krásu a čistotu života, pro jeho mravnost a spravedlnost říkám své - ne.