Pohladil jsem mez a byla měkká a huňatá jako ovčí rouno. Pohladil jsem mez a ruka mi voní mateřídouškou a mezi prsty mi zůstal drobný květ slzičky. Nad hlavou mi kvete šípkový keř. Nemáme palem, orchidejí ani lotosů, nemáme ani hořících keřů, z nichž mluví Hospodin zástupů řečí hromu a blesku. Bůh této země je prostý a skromný jako ona sama. Mluví tichou, pokornou řečí z kvetoucí trnky a ze šípkového keře. Nemluví k prorokům, ale k samotářům bloudícím polními stezkami, mluví k děvčatům pasoucím husy a kozy, k sekáčům a žencům, mluví k milencům, kteří slyší jeho mlčenlivou řeč.

Šípkový keř voní. Měřím výšku nebe trylky skřivanů, dálku prostoru zpěvem splavu a vůní borového lesa, kterou mi chvílemi přináší lehký větřík. Schnoucí louka voní všemi dešti letošního jara, které jí daly vyrůst. Schne a lehkým výparem vrací část vláhy obloze, zatím co druhou část vrátila zemi. Voní jetel a voní vrba u potoka. Je ještě třeba zraku, abys pojal do sebe všechnu krásu této země. Kdybych měl vidoucí oči, snad bych je zavřel v této chvíli, abych neviděl červené šátky děvčat okopávajících brambory, abych pro ně nezapomněl na trylky skřivanů a vůni pokosené louky schnoucí jako květina v herbáři, aby ke mně nepřestal mluvit skromný Bůh této skromné země ze šípkového keře mlčenlivou řečí o kráse a sladkosti milování těch nejprostších věcí tohoto světa, stébla trávy, bzukotu drobné mušky, úzké polní cesty, která ve svém prachu zachytí tolik tepla. že je bude vydechovat ještě dlouho po západu slunce, kdy louky a pole se budou zimomřivě choulit do závojů mlh a jejich studený dech potáhne krajem jako smutná píseň tmy.