Černoši v Evropě a lidé s tělesnou vadou snad na celém světě se musí smířit s tím, že nechtíce budí pozornost svého okolí. Tuto pozornost může sice budit i každý jiný, dá-li si třeba čepici štítkem dozadu, nebo oblékne-li si dědečkovu čamaru. Stačí však dát čepici štítkem dopředu, sundat čamaru a je po pozornosti. Ty však, černý Jonny, nemůžeš se zbavit barvy své pleti, vám, drobná slečno s rolničkami v hlase, nenarovná již žádný orthoped vaši zkřivenou páteř, vám, Jindro, nikdo nedá chybějící ruce.

Já mohu slepé oči přikrýt černými brýlemi, ale má chůze a mé, pohyby zůstanou vždy šídlem, kterého, jak praví lidová moudrost, v pytli neutajíš. Ty, Jonny,a vy, slečno, mohli byste vyprávět o zvědavých pohledech lidí, kteří si mohou hlavu ukroutit, nebo o těch, kteří zůstávají s otevřenými ústy stát uprostřed chodníku. Tyto zvědavé pohledy mne často jako chlapce stály rozbité prsty u nohou. Bratr se totiž těmto lidem vždy hluboce, až po pás, klaněl, hluboce smekal čepici a vyslovoval neuctivé pozdravy, jejichž nejbezpečnějším ukončením býval náš útěk. Tomu už je dávno a dnes mohu povídat jen o lidech,kteří na mou slepotu reagují zvukovým projevem.

Kdybych byl psychologem nebo jiným mužem vědy, mohl bych tyto lidi rozdělit v několik skupin.

Pominu lidi nestatečné, kteří posílají v tramvaji jeden druhého, aby řekl "tomu slepému", že je tam volné místo k sezení, nebo, kteří volají na ulici na mimojdoucí: "Zeptejte se někdo toho slepého, co hledá!"

Budu mluvit hned o těch statečných, kteří zapředou kurážně se slepcem hovor. Do prvé skupiny zařadil bych lidi zvídavé. Tito jsou totiž přímo nabiti otázkami. Snad se minuli povoláním. Možná, že měli být vyšetřujícími soudci nebo detektivy a stali se krejčími nebo pekaři. Mohou proto křížové výslechy provozovat jen amatérsky mimo své povolání.

Hovor s těmito lidmi je skutečným výslechem. Bývá to asi tak: Dohoní vás muž středních let a začne klást otázky: Kam jdete? Odkud jdete? Proč tam jdete? Proč vůbec chodíte? A proč nesedíte doma? Víte, kterou ulicí jdete? Jak to můžete vědět, když nevidíte? Vidíte vlastně nebo nevidíte? Víte, že je dnes pěkně? Jak to víte, když nevidíte? Máte ještě tatínka a maminku? Máte bratry a sestry? Jsou svobodni nebo ženatí? Proč jsou svobodni? Proč jsou ženatí? Mají děti? Proč je mají a proč je nemají? Jak poznáte, je-li den či noc? Kolik je vám let? atd. atd.

Na vše klidně, ochotně a poslušněodpovíte. Jen byste ještě rád dodal, že máte boty číslo 42 a límec číslo 39 a proti neštovicím že jste byl očkován naposled roku toho a toho, ale očkovací vysvědčení že jste pozbyl v důsledku válečných událostí.

Do druhé skupiny bych zařadil lidi ochotné. Ti mnoho nemluví a hlavně nevyptávají se, ale hned jednají. Chcete třeba přejít ulici. Přiblížíte se k okraji chodníku a tu vás silné ruce popadnou a zavlekou opět k domovní zdi. Domníváte se, že je snad na silnici nějaká překážka, a proto jdete dál a chcete přejít asi o sto kroků později. Zase vás však silné ruce popadnou a vlekou zpět. Zeptáte se, proč vlastně nemůžete přejít na druhou stranu a dovíte se, že přejít můžete zcela dobře, že se však muž se silnýma rukama jen domníval, že jste ztratil směr a že jste nevědomky chtěl sejít s chodníku. - - -

Vcházíte do domu a nějaká paní běží za vámi a zoufale volá: "Tam ne, jen stále rovně!" a už je u vás a odvádí vás od domovních vrat s vysvětlením, že to není chodník, že to je průjezd, že to byste vešel do domu. Je jí to nějak divné, když jí řeknete, že v tom domě bydlíte.

Dohoní vás známý a ptá se, kam jdete. Má radost, že máte společnou cestu. "Ve dvou se nám to půjde líp!" A jde se, pojednou poznáte, že odbočujete jiným směrem. Váš známý vám vysvětluje, že to nic, že on si tu jen něco zařídí. Po chvíli vám však řekne: "Viď, že můžeš jít dál sám? Já si tady zaskočím k zubnímu lékaři a ono to možná bude trochu déle trvat."

Ujistíte ho, že ano a svízelně hledáte cestu, protože v této části města se právě velmi málo vyznáte. - Tito ochotní lidé mají vždy dobrou vůli, zapomínají však rádi základních znalostí fysikálních zákonů. Nevědí někdy dobře to, že kde je jedno těleso, nemůže být současně i těleso jiné, že nelze projít prostorem, který již pevně okupoval sloup elektrického vedení. Nerespektování tohoto zákona vede pak k boji kdo s koho.

Znáte-li rozdíl stupně tvrdosti lidského těla a železného sloupu, uhodnete snadno, kdo vyjde z tohoto zápasu jako vítěz. Rozbité brýle a boule na čele, to jsou zajisté celkem rytířské podmínky kapitulace. Musíte se však jen usmát, že to nic. Vždyť vůle byla ta nejlepší.

Do další skupiny bych zařadil lidi, kteří vás "znají". Seznámili se kdysi s nějakým slepcem, kterého nyní poznávají v každém slepci, kterého potkají. Nastupujete do vlaku a kdosi přiskočí a táhne vás pryč. "Tam ne, vždyť to byste jel k Přerovu!" Říkám, že to vím a že tím směrem jedu. Mému záchranci, je to divné, vždyť on vždycky slýchal, že slepý trafikant je v Nedvědici, a to je přece na trati k Havlíčkovu Brodu.

Jdu po ulici a najednou slyším za sebou volání: "Zastavte toho slepého!" Vychází to odkudsi z hloubky, protože ulice prudce stoupá a lidé si to volání podávají jako štafetu. "Zastavte toho slepého!" Stojím a ptám se, je-li tam snad rozkopaný chodník. Lidé říkají, že ne, ale že nějaký pán volá. Čekám a lidé se zastavují. Děti zanechají hry a sbíhají se. Dostávám již trému. Konečně se přiblíží těžce oddychující muž, vonící višňovým likérem. Chvíli stojí a pak říká: "S jedním takovým, co oslepl, jsem sloužil na vojně, ale vy to nejste, tak s Bohem!" Podává mi ruku a odchází. Kolem stojící lidé odcházejí také.

Ochotně odpovídám na všechny otázky, vlídně zacházím s lidmi ochotnými, ale jednu slabou stránku, budiž Bohu žalováno, přece jen mám. Zásadně neodpovídám lidem, kteří na mne volají křestními jmény, která mi nepatří. Jednou mne však tato zásada přivedla do nepříjemné situace.

Vstoupil jsem do tramvaje. Po chvíli nějaká žena prohodila: "Tak co, Edo, kam jedete?" Jméno Eduard je sice zcela pěkné, ale není ani mým jménem křestním ani biřmovacím, a tak jsem neříkal nic, ačkoliv se mi zdálo, že v mé blízkosti nesedí nikdo, na něhož by se toto oslovení mohlo vztahovat a že tudíž platí mně. Mlčel jsem, i když hovorná žena svou otázku po chvíli pronesla německy. Sousedka ji upozorňuje, že ten pán je asi hluchý. Mám trapný dojem, že tím hluchým pánem jsem asi já, ale mlčím vytrvale dále. Po chvíli neodbytná žena volá opět svou otázku česky. To už se tramvaj zcela naplnila. Cítím, jak lidé kolem mne živě gestikulují. Konečně kdosi řekl nahlas: "Je hluchý a slepý." Celou tramvaj jímá hrůza a mne rovněž. Lidé se dohadují, jak ten hluchoslepý pozná, kdy má vystoupit a jak by bylo možné se s ním domluvit. Slibuji si v duchu, že jestli z této situace šťastně vyváznu, ozvu se na každé jméno, jaké kdo v mé blízkosti zavolá, ať se třeba nakonec ukáže, že volal na psa nebo na papouška. Celá tramvaj je vzrušena, jen dva milenci vedle mne přestali si šeptat a povídají si polohlasně. Vždyť vedle nich sedí hluchý a slepý a ti ostatní jsou jím zcela zaměstnáni. Na štěstí jedu daleko a lidé během cesty vystupují a přistupují jiní. Konečně vystupuji i já, ale to už si mne nikdo nevšímá.

Mohl bych ještě vyprávět o různých jiných lidech, vím však, že by bylo lépe, kdybych o tom všem byl pomlčel a povídal jen o lidech dobrých, kteří vidí v tobě, černý Jonny, ve vás, slečno s křivou páteří, ve vás, bezruký Jindro, i ve mně, slepci, svého bližního, bratra a sestru v bolestech i radostech, v marném toužení i v pevné naději synů a dcer této trpké i sladké země. Vím, že o všem tom, co jsem vám povídal, by bylo lépe mlčet a hovořit jen k chvále dobrého slova a k slávě dobrého skutku, kterých se mně i těm ostatním dostalo a dostává na bludných cestách života měrou vrchovatou.