Hmat je slepci zrakem. - Tak nějak se to říká. A ti, co to říkají, budou vám ochotně vyprávět o slepcích, kteří hmatem rozeznávají i barvy - znali přece tu slepou slečnu, která pletla svetry z různobarevné vlny. Znali i toho starého slepého kartáčníka, který zhotovoval kartáče na šaty, na nichž mezi bílými štětinami tvořily štětiny černé zákazníkův monogram.

Starší dáma k tomu v dojetí dodá příběh o slepci, který před odchodem do ciziny si ohmatával rysy obličeje své matky, aby si je pevně vštípil v paměť. Četla to kdysi v nějakém románu. Nic z toho však není pravda, ani to rozeznávání barev, ani to hmatání rysů obličeje. Tito dobří lidé se mýlí právě tak, jako ti druzí, méně dobří, kteří vás pokládají za lháře, když jim na jejich otázku, kdo vás obléká, odpovíte, že se oblékáte sami, kteří vás pokládají za simulanta, když před nimi rozpoznáte peníze hmatem a kteří s vámi pohoršeně přestanou mluvit, řeknete-li jim, že na své živobytí si vyděláváte vlastní prací.

Oči, to jsou ptáci ohniváci, rychlost a dálka jsou jejich rodnými sestrami. Svobodně vzlétají, i když je tělo spoutáno okovy nebo nemocí. Vesmírné dálky přemohou sedmimílovými botami čoček teleskopů, tmu kouzelným proutkem infračervených paprsků, okouzlují se vlastní krásou a měří svou vlastní hloubku v stříbrné ploše zrcátka. Oči dojaté vlastní krásou, oči pronikající zázrakem Roentgenovy lampy útrobami lidského těla, oči sledující koloběh atomů neuvěřitelnou ostrozrakostí mikroskopu, jak by bylo možné vážně vyčítat, že říkáte tisíckrát denně těm, kterým sloužíte, že bez vás není života! Jak smutné, chudé jsou u srovnání s vámi ruce!

Ruce, to nejsou ptáci ohniváci. Ruce nelétají, rychlost a dálka jsou pro ně ztraceným rájem. Jsou těžkopádné a příliš hmotné. Nezachytíš jimi skřivana v oblacích, ani motýla tančícího nad kvetoucí loukou. Zachytíš je jen zajaté nebo mrtvé. Ani modř oblohy, ani červeň vlčího máku, ani krásu dívčí tvářičky jimi nezachytíš. Vy šťastní, všechny dívčí tváře jsou přístupny beztrestně vašim pohledům! Tato beztrestnost však neplatí pro dotek rukou. A i kdyby platila, zdály by se prstům stejně hebkými vaše tváře, vy všemi obletované krasavice, právě tak jako tváře těch všedních žen, za nimiž se nikdo neohlédne. A to přece by jen bylo nespravedlivé!

Ruce, jak jsem se na vás jako chlapec hněval, když jsem vámi bloudil po listech obrázkové knihy a všechny byly stejně hladké a všechny voněly stejně tiskařskou černí, i ty s princeznou ze zlatou hvězdou na čele, i ty s nosatou čarodějnicí, s bílým beránkem i s ošklivým drakem.

Hmat je slepci zrakem právě tak, jako je berla chromému nohou, právě tak jako je čadící kahan havíři sluncem.

A přece i chromý dojde o berli za svou prací a havíř při čadícím kahanu dobude nejen sobě chléb, ale i tisícům jiných lidí světlo a teplo. Ruce sice nelétají, ale krajíc chleba jimi nejen ukrojíš, ale i vydobudeš. Rukama bez pomoci očí zhotovíš kartáč, upleteš koš, obsloužíš stroj.

Z hudebního nástroje jimi vyloudíš tóny, které jsou nehmotné a lehké jako pohledy, jako ony létají, právě tak jako motýli a ptáci.

Ten, komu je hmat zrakem, může jen na pracovním stole nebo na hudebním nástroji dopřát svým prstům, aby se rozběhly naplno. Jinak musí stát vždy poněkud opodál a raději více naslouchat než hmatat.