Ukončení provozu parní trakce

Železnice sice byla jedinou možnou variantou pro přepravu nadměrných objemů surovin a zboží, zvláště uhlí a rud, ovšem stále více chátrala jako celá podstata hospodářství. V období socialismu se na našem území nepostavila prakticky žádná nová železniční trať, výjimku tvoří rozsáhlejší stavby v severních Čechách, které byly ovšem vynuceny těžbou hnědého uhlí a jednalo se takřka výhradně o přeložky stávajících tratí. Nejenže nebyla postavena žádná nová trať, ale do údržby a pouze nezbytně nutné obnovy vozového parku se investoval minimální objem prostředků a o modernizaci nemohlo být ani řeči. Jediným pozitivem byla elektrifikace části sítě a to převážně pouze nejdůležitějších tahů, které byly významné pro přepravu uhlí. Ryhlost vlaků nahrála roli, kultura cestování už vůbec ne.

Parní lokomotivy u nás byly tehdejšímu režimu trnem v oku. Vzhledem k nedostatku financí se plán modernizace železnice nedařilo plnit a tak bylo datum konečného vyřazení lokomotiv stále odsouváno. Protože po roce 1970 už neměly být parní lokomotivy na kolejích už vůbec k vidění, omezovala se výroba náhradních dílů, plánovitě se snížovaly opravárenské kapacity a dokonce se ničily náhradní díly v hutích. Proto byl technický stav parních lokomotiv stále horší. Společnost za přispění poslušných médií se snažila parní lokomotivy po více než století úspěšné služby co nejvíce zdiskreditovat.

Přelom 70. a 80. let byl pro osud parních lokomotiv rozhodující, neboť se blížil definitivní odchod parní trakce z běžné služby u ČSD. Bylo rozhodnuto ukončit veškeré dílenské opravy parních lokomotiv bez ohledu na potřeby historických lokomotiv. Zlikvidovat se měly všechny speciální stroje, nářadí a přípravky. K ukončení provozu parní trakce došlo definitivně v r. 1980. Mnohé kotle parních lokomotiv byly však nadále používány ČSD k vytápění.

Historické parní lokomotivy byly uchovány jako neprovozní exponáty výhradně pro sbírku NTM v Praze, které mělo ovšem v té době omezené prostorové možnosti. Lokomotivy zpočátku byly vybírány pouze nahodile a nesystematicky, takže mezitím byla řada unikátních strojů sešrotována. Pokus o vytvoření muzea v České Třebové byl zásahem mocných lividován. V této atmosféře ještě snaha o jakoukoliv soukromou aktivitu spolků a klubů a nějaké provozování lokomotiv určených režimem k zániku byla považována vpodstatě za protistátní činnost.