Inženýrské sítě
Telefonní spojení
První plány na vybudování veřejné telefonní sítě pro horské obce pocházejí již z r. 1911. Nová Ves se tehdy měla podílet na stavebních nákladech částkou 1 300 korun. Projekt i podíl na nákladech byl odmítnut s odůvodněním "... že, neexistuje žádná potřeba".
Krátce po válce byl tento projekt předložen znovu. Předpokladem pro napojení byla povinnost obce, podílet se 50% na nákladech. Obec jakýkoliv finanční příspěvek opět odmítla. Ministerstvo pošt v dopise z 25.6. 1922 odpovědělo, že na základě tohoto odmítnutí se telefonní vedení stavět nebude. Toto nevyhovovalo zase obecní radě.
Celkové náklady na 21,018 km dlouhý úsek z Horního Litvínova měly dosáhnout pro následující dílčí úseky tyto částky:
| Celkem | Podíl obce | |
| Litvínov - Nová Ves | 66 000 Kč. | 33 000 Kč. |
| Nová Ves - Hora sv. Kateřiny | 18 000 Kč | 9 000 Kč |
| Hora sv. Kateřiny - Brandov | 21 000 Kč | 10 500 Kč. |
Dodatečně bylo nutno ještě uhradit lokálnímu telefonnímu úřadu za zřízení veřejné hovorny 2 500 korun.
Na návrh řídícího učitele R. Seiferta bylo vyvoláno jednání se sousedními obcemi H. Sv. Kateřiny a Brandov. Po delším smlouvání došlo k dohodě na následujícím rozdělení podílu na nákladech. Nová Ves 10 000 korun, H. Sv. Kateřiny 15 000 korun a Brandov 30 000 korun. V debatě obecní rady měli námitky proti plánu především představitelé rolníků, argumentovali tím, že sloupy vedení budou na polích překážet při hospodaření. Řídící Seifert připomenul členům rady úraz, ke kterému došlo před rokem a po němž zemřelo dítě jenom proto, že nemohl být včas přivolán doktor. K této události připojil ještě následující památná slova: "Pánové, kdyby zítra Vaše dítě postihlo neštěstí a se zlomenými kostmi zůstalo ležet na poli, jak rychle sem dostanete doktora? To musí někdo běžet do H. Sv. Kateřiny nebo Vy musíte rychle zapřahat a vzít sebou ještě jednoho rychlého koně pro doktora. Než tento dojede, mohou uběhnout hodiny a poraněný může i zemřít. Kdybychom mohli zavolat telefonem, dal by se možná tento život zachránit. Vaše rozhodnutí se může stát záchranou, jeho odmítnutím se stanete vrahy svých dětí". Ledy byly prolomeny. Usnesení pro připojení obce na veřejnou telefonní síť bylo jednohlasně přijato.
Instalace vedení byla provedena v letech 1924 až 1925. 29.2. 1930 požádala obecní rada o prodloužení vedení přes obec až k říšské hranici. První privátní telefonní spojení měla továrna na dřevěné zboží H. Seiferta. Brzy následovali všichni větší dřevovýrobci a nakonec také řemeslníci a obchodníci.
Obec Malý Háj-Rudolice se tehdy odepřela podílet na nákladech a nebyla tudíž připojena.
Zavedení elektrického proudu.
Tak jako dnes se vedou diskuse o využívání a rozšiřování elektřiny, tak tomu bylo i na přelomu 20. století. Mnohé argumenty jsou podobné, ale mají různé příčiny. Vždyť už dříve, především starší lidé varovali před tímto "čarodějským dílem"; dnes jsou to naopak mladí lidé, kteří takto označují produkci elektřiny z atomových elektráren. Před sto lety bylo argumentováno tím, že novým druhem energie (elektřiny) "začne světlo", dnes vytýkají zastánci atomové energie svým odpůrcům totéž, že odmítnutím "světlo skončí". Nechceme se zde vměšovat do názorového sporu kolem nejlepšího způsobu výroby elektrického proudu, je ale nesporné, že objevem elektřiny, byla otevřena nová kapitola dějin lidstva.
Po celá staletí sloužila jako zdroj světla v domácnostech lojová svíce, svíčka, louč či petrolejová lampa. Wilhelmína Seifertová, narozená v roce 1896, vyprávěla o tom jak její matka, ještě jako dítě (kolem roku 1850), musela svému otci, který byl dřevosoustružníkem, svítit při práci loučí (borové dřevo nasycené pryskyřicí). Aby si lidé přilepšili malým vedlejším příjmem, byly v mnohých rodinách vyráběny a prodávány louče z bukového dřeva.
Objevem petrolejové lampy bylo dosaženo značného pokroku. Lampa měla lepší svítivost, hořela déle a byla mnohem bezpečnější než otevřené světlo. Tuto lampu vynalezl přírodovědec Benjamin Silliman v roce 1855. V domácnostech horníků hořely také karbidové lampy. Takové používali horníci při své práci v šachtě.
Až do konce 19. století byla ve zdejším kraji k dispozici pro řemeslnou výrobu toliko vodní kola a turbíny využívající vodní sílu. Na prahu století dvacátého vstoupila do Krušnohoří také energie parní, která našla uplatnění hlavně v továrnách vyrábějících dřevěné zboží. Jen o něco později byly budovány první, uhlím vytápěné elektrárny.
Už v roce 1900 se zabýval zdejší obecní úřad otázkou zavedení el. proudu do obce, tehdy rozhodl "žádné elektrické světlo nezavádět".
Bývalá elektrárna v H. Jiřetíně
Když byl H. Jiřetín napojen na železniční trať vedoucí z Chomutova do Podmokel (Bodenbach), mohla být v blízkosti místní železniční stanice postavena elektrárna využívající hnědého uhlí z mosteckého revíru. Dostavěna byla v roce 1908 a již o rok později bylo zahájeno jednání o případném napojení horských obcí N. Vsi v Horách, H. Sv. Kateřiny a Brandova. Novoveský starosta dostal nabídky od několika elektráren. Do užšího výběru se dostaly elektrárny v H. Litvínově a H. Jiřetíně. Při jednání o smlouvě byl H. Jiřetín vstřícnější. Jedním z hlavních bodů smlouvy, bylo ujištění obecního zastupitelstva z H. Jiřetína, že nebudou v budoucnosti podniknuty žádná kroky k připojení osady Mariánské. údolí, patřící pod správu N. Vsi, k H. Jiřetínu.
Po předběžné poradě v obecním zastupitelstvu svolal starosta Walter v roce 1911 k tomuto tématu veřejné shromáždění, které se sešlo v hostinci "Heimat" v Mikulovicích. Úředník elektrárny podal podrobnou zprávu o připravovaném záměru a informoval také o plánované trase vedení. Toto vystoupení nebylo přijato pouze kladně, bylo také hodně pochybování a skepse, nakonec přece jen převládla podpora projektu. Většina vlastníků domů a řemeslníků se záměrem souhlasila. Podobný průběh měla shromáždění v H. Sv. Kateřiny a Brandově. Malý Háj napojení odmítl.
Elektrické vedení mezi jednotlivými osadami bylo postaveno v letech 1911/12. Dne 1.července 1912 byly práce v podstatě ukončeny a obce N. Ves a Mikulovice připojeny na elektrickou síť.
V tehdejší době nebyla povinnost nechat dům připojit k elektrické síti, a tak agitátoři připojení neměli žádnou snadnou úlohu, leckde naráželi na odmítnutí. Ti co váhali s připojením byli později ve svých výhradách utvrzováni, to když elektrický zkrat způsobil požár a celá stavení lehla popelem. Někteří majitelé nechali své domy připojit až mnohem později, například dům čp. 150 v r. 1938 a čp. 47 v roce 1939.
Ve většině domů bývala dříve pouze obytná kuchyň osvětlená jednou žárovkou a proud mohl být odebírán často jen z jedné zásuvky. Mnozí výrobci hraček a soustružníci, ale také větší rolníci, si nechávali do svých dílen a stodol zavádět motorový proud. Většina nožních soustruhů zakrátko dosloužila. Jejich vřetena byla, tak jako kotoučové pily, vrtačky, hoblice, brusky a jiné poháněny pomocí převodů jedním elektromotorem. Nyní bylo možno pracovat více účelně a s menší námahou. Smlouva na dodávku el. proudu byla uzavírána na dobu 25 let.
Zásobování vodou - vodovod.
"Voda je život", tato moudrost platila od ne paměti."
Když počátkem 16. století vznikala osada "Rottendorf", mohl jako zdroj vody pro dolní část osady sloužit potok "Dorfbach" protékající vsí, ostatní usedlosti si musely hloubit vlastní studny. Jak se časem obec, díky novým osadníkům rozšiřovala, nebylo již možno aby si každý vyhloubil svou vlastní studnu, jednak proto, že na svém pozemku žádný vhodný pramen neměl a nebo, že již poblíž byla studna sousedů. "Vodní právo" patří k nejstarším zákonům. Práva na řeky, potoky či prameny byla přesně stanovena, stejně tak jako využívání vody z těchto zdrojů.
Studny v obci byly napájeny zejména z povrchových zdrojů a proto byly závislé na vydatnosti atmosférických srážek. Při déle trvajícím období sucha, některé studny dočasně i vyschly. A tak bylo nutno stále znovu a znovu kopat a hledat vzácnou tekutinu v místech, které určil proutkař. Celé týdny trvalo než se konečně v deseti nebo dvacetimetrové hloubce dosáhlo vodonosné podzemní vrstvy. Mnohdy bylo veškeré úsilí marné. Dnes si už ani nedokážeme představit co námahy a dřiny bylo nutno vynaložit k získání této vzácné tekutiny, jakou je obyčejná voda.
Kolem roku 1820 hodlal obchodní rada Ernst Mauthner postavit v Mariánském údolí přádelnu bavlny. Za tímto účelem získal právo na odebírání vody z lobkovických lesů, a to z lesních parcel č. 1340, 1341a 1351 nacházejících se na mikulovické pláni, jakož i z rybníků na parcelách č. 1353 a 1357, toto právo si nechal zaregistrovat.
Jedno, pro tehdejší poměry zvláště pokrokové zařízení, je třeba připomenout. Majitel panství, kníže Lobkovic, nechal totiž pro své lesní dělníky, k jejich domům v Mikulovicích - Ratschi,, položit vodovodní potrubí, a to v době, kdy mnohá německá města takové hygienické zásobování vodou ještě neznala.
Pramen se nacházel za "Vogelherd", na lesní parcele č. 467/3, jež byla majetkem Lobkoviců na panství Nové Sedlo - Jezeří. Voda z pramene byla vedena dřevěným potrubím až ke kraji lesa, kde byla zachycována do sběrné nádrže (rezervoáru). Odtud vedlo potrubí k domům dělníků příčně přes mikulovické pastviny k pozemku E. Thiela čp.119, kde se trasa rozdělovala k domům E. Thiela, F. Gutsmanna, A. Seiferta, E. Ullricha a k hájovně lobkovické lesní správy na Ratschi. Druhý rozdělovač vody se nacházel za mikulovickými pastvinami nad Eckertovým polem. Na tuto větev byl napojen dům E. Mosera, E. Köhlera, E. Ullricha, E. Thiela, W. Seiferta a O. Tropschuga.
Vodní právo bylo zdůvodněno a popsáno ne jako věcné břemeno (stálé břemeno věcné), ale jako kdykoliv odvolatelné.
Za odběr vody musel každý, kdo byl samostatně napojen, zaplatit ročně nájemné dva zlaté. Dřevěné potrubí si musel každý uživatel na vlastní náklady, od vodojemu, přes pole až k domu, položit a udržovat sám. Vodu z vlastních pozemků u "Vogelherd" si bral pro svou zemědělskou a hospodskou činnost také Jos. Thiel (hostinec "Heimat). Přívod vody pro něj, zůstával věcným břemenem pro usedlosti A. Ullricha a Maxe Köhlera.
Dne 6. 9. 1908 odsouhlasila obecní rada na svém zasedání, většinou hlasů, záměr starosty obce Ant. Eckerta, na vybudování centrálního zásobování vodou. Voda měla být odebírána z pramene "Frischen Brunnen", jež ústí do "Flössteich" (Dřevařský rybník). Po delší debatě bylo starostovi uloženo požádat knížete Zdenka Lobkovice o povolení využití vody z tohoto pramene. Poté co kníže dal ke stavbě souhlas, byl dne 16. května 1909 pověřen ing. Niklas z Teplic vypracováním technického odborného posudku a předběžného rozpočtu. Obojí bylo předloženo obecní radě 28. srpna 1910, odhad nákladů činil 88 370 korun. Celá záležitost se stále protahovala, až nakonec při svolaném shromáždění obyvatel obce, bylo pro napojení na vodovod pouze sedmnáct majitelů usedlostí. Celý projekt byl proto usnesením ze dne 28.11.1911, především kvůli nehospodárnosti, ukončen. S tímto, ale nesouhlasil okresní hejtman z Mostu a obecní rada musela, ač z nechutí, převzít záležitost zpět. Mezi tím I.světová válka smetla plán ze stolu.
Projektem se začalo obecní zastupitelstvo zabývat až po roce 1923. Z podnětu zastupitelů Ed. Kaltofena a Bruno Waltera bylo 18. 7. 1925 rozhodnuto požádat o subvenci také lobkovickou lesní správu a sjednat cenu za jakou bude voda dodávána. Knížecí správa byla v roce 1926 ochotna, za jednorázovou sumu 71 000 korun potřebnou vodu z pramenů u "Frischen Brunnen" poskytnout. Obec považovala částku za příliš vysokou, o rok později, ale musela v nájemní smlouvě souhlasit s 80 000 korunami. Přepracováním původních plánů byl pověřen ing. Rumpel z Teplic. V následujících letech se záležitost vodovodu opět dále vlekla.
Již před rokem 1914 se hovořilo také o projektu vodovodu pro Horní Jiřetín, i zde měl sloužit jako zdroj vody "Frischen Brunnen". Vypuknutí I. světové války tento záměr rovněž zhatilo. Hornojiřetínské údolí získávalo později vodu z horských strání nad "Grundschänkem" a z okolí "Reimacher" odkud byla voda ze sběrné nádrže vedena do obce.
Po anšlusu v r. 1938 byl zvažován také plán na napojení se k německé Nové Vsi (Deutschneudorf). Jednání o tomto plánu skončila neúspěšně. Deutschneudorf nechala v roce 1941 vypracovat projekt jiný. Podle tohoto projektu by byla voda jímána ze tří pramenů poblíž "Rainflussels" a podél "Strutenbachu" vedena do Deutschneudorfu. Ani tento záměr se kvůli II. světové válce neuskutečnil.
Na základě starého novoveského projektu byl v roce 1962 vypracován projekt nový. Zdrojem vody se stal "Frischen Brunnen". Od roku 1965 jsou Mikulovice a Nová Ves napojeny na centrální vodovod z kterého odebírají kvalitní pitnou vodu.
Franz Loos starší, který v N. Vsi po válce ještě žil, píše:...že, vodovodní potrubí vede od Frischen Brunnen přes Kreuztor k Vogelherd a zde ústí do vodojemu postaveném na kraji lesa. Odtud pak vede hlavní rozvod do obce.
Místní kanalizace.
Když se po I. světové válce připravoval projekt veřejného vodovodu, upozorňoval okresní úřad též na nutnost kanalizace. Po dlouhých kontroversních debatách rozhodla obecní rada o zadání a vypracování projektu, tímto byl pověřen ing. B. Starrach z Mostu. Počátkem roku 1932 byl projekt stavby vyhotoven, odhad nákladů dosáhl 500 000 Kč. Úhrada nákladů měla být placena z půjček, zvýšením obecní daně a poplatků za užívání kanalizace. I přes tyto vysoké finanční nároky práce na detailech plánu pokračovali dál. První úsek kanalizace měl vést od Panského rybníka (Herrnteich) k farnímu úřadu a druhý úsek od cesty na Strážný vrch (Wachhübelweg) ke škole.
Po dalších jednáních oznámil starosta na zasedání dne 18. 7. 1936, že subvence byly schváleny a projekt může být realizován. Obecní rada však toto, vzhledem k špatné finanční situaci, pokládala za neúčelné a obávala se nadměrného zadlužení.
Po anšlusu byl tento projekt, spolu s vodovodem, považován za neodkladnou záležitost. Vypuknutím války však skončily i tyto plány v šuplíku.
Realizace, se záměr vybudovat místní kanalizaci dočkal po více jak padesáti letech, hlavní trasa kanalizačního potrubí byla v N. Vsi dokončena v letech 1991/92. Na místě kde dříve stávala továrna na dřevěné výrobky H. Seiferta čp. 80 stojí dnes, v bezprostřední blízkosti hranice, malá čistička odpadních vod, z které odtéká vyčištěná voda do potoka Svidnice.
V obecní části Mikulovice bylo započato s kladením kanalizace v roce 1992. Čistička byla postavena na louce přímo pod Starým kopcem (Alter Berg). Dostavěna byla v r. 1994 a jako odtok je využíván potok "Ruttenbach".