Obchody a živnosti
Obchody a živnosti.
To co lidé na horách tehdy ke svému skromnému životu potřebovali,
mohli si nakoupit v obci. V meziválečném období existovaly v Nové Vsi a
Mikulovicích následující obchody:
Nová Ves.
Nová Ves
| Jméno | číslo popisné | |
| E. Seifert | 79 | koloniál a smíšené zboží |
| A. Mooz | 82 | mlýn, pekařství |
| A. Hoyerová | 204 | potraviny a železářské zboží |
| Fr. Walter | 149 | pekařství |
| M. Walter sen. | 89 | koloniál |
| M. Grießlová | 5 | koloniál |
| Ferd. Höger | 164 | hostinec, koloniál* |
| M. Schlegelová | 127 | koloniál a psací potřeby |
| A. Gutsmann | 31 | koloniál** |
| E. Mooz | 21 | pekař a potraviny |
| Ferd. Seifert | 185 | potraviny, pivo, mandl na prádlo |
| J. Grumptmann | 163 | potraviny*** |
| Konsum (spotřební družstvo) | 208 | potraviny |
* Obchod s koloniálním zbožím byl provozován do r. 1938.
** Obchod byl v roce 1932 předán.
*** V roce 1939 odkoupil J. Grumptman od Spotřebního družstva dům čp.208 a
obchodu s potravinami v hostinci "Gebirgshöhe" se zřekl.
Mikulovice
| Jméno | číslo popisné | |
| Fr. Walter | 25 | potraviny |
| L. Päckertová | 60 | potraviny |
Mariánské údolí
| Jméno | číslo popisné | |
| J. Mooz | 4 | pekař, potraviny |
Všechny tyto obchody, by bylo nyní možno novoněmecky označit jako "Tante-Emma-Laden" ( obchod tety Emy).
Pro množství zboží, které se v těchto obchodech se smíšeným a koloniálním zbožím prodávalo, by dnes, pro jeho uskladnění, bylo zapotřebí mnohem více místa. A tak měl každý obchod své vlastní uspořádání, od vystavené nabídky až po uložení, vše podle schopností a povahy toho kterého obchodníka. Poněvadž lidé na horách museli žít skromně, nebyl sortiment zboží v tak širokém a specializovaném rozsahu jako dnes, přesto byly některé tyto prodejny něco jako miniaturní obchodní domy. Bylo zde možno nakoupit vedle všech běžných potravin a mnohých drobných věcí každodenní potřeby, též pro hospodářství i skromnou domácí dílnu. Vůně v těchto krámech byly rozmanité, ale ne nepříjemné. Člověk zde dýchal “vůně velkých širých světů“. Průmyslový způsob balení zboží byl tehdy ještě v dětských střevíčcích. Mouka, krupice, rýže, čočka nebo cukr se nabíral z bedny nebo s pytle do kornoutů a vážil. Součástí prodejních pultů bylo též koření a ostatní kuchyňské přísady. Do přinesených malých nádob přelévali obchodníci z velkých lahví ocet a Maggi. Lněný olej, jedna ze základních potravin horalů, naléval prodavač odměrnou naběračkou z konve do lahví zákazníků. Slanečky, okurky a kyselé zelí si nakupující ženy odnášely v přinesených hrncích.
Prázdné kornouty se opětovně použily k naplnění, pokud si zákazník nechal mouku, rýži, čočku atd. přesypat do vlastního plátěného sáčku. Pro všechny domácí paní bylo samozřejmé jít nakupovat s prázdnými kornouty, láhvemi nebo vědry. To byla tehdy velmi praktická ochrana před odpady, o které si my, blahobytem rozmazlení lidé současné doby, můžeme nechat jen zdát.
V obchodech se smíšeným zbožím se prodávalo kromě potravin, též zboží každodenní potřeby, k tomu připočítejme také například košile, šátky, spodní prádlo, punčochy a ponožky, zástěry, pracovní oděvy, ale i klobouky, šle, opasky, tkaničky do bot a mnohé další Rolníci si mohli nakoupit kladiva, kleště, hřebíky a šrouby, řetězy pro krávy a provazy pro telata, dojáčky, žejdlíky, brusy, nůše, košíky, pytle, lopaty, sekery a podobně.
Pro domácí práce pak klih, barvy, malé hřebíky, panty, provazy, petrolej, fermež atd. Pokud se těchto věcí nedostávalo, tak byly pašovány ze Saska.
Prodejní plocha obchodů se smíšeným zbožím byla cca 20 až 30 čtverečních metrů. Je samozřejmé, že každý obchod tak široký sortiment zboží neměl.
Konsum - obchod spotřebního družstva.
Již v roce 1910 zřídil Fr. Thiel na Starém kopci (Mikulovice čp.28) obchod pro konsumní spolek z Horního Jiřetína. Zboží bylo do něj dováženo povozem jednou týdně. Počet objednávek se stále zvyšoval a tak v roce 1919 byl obchod přemístěn do hostince „Zur Heimat“ u J. Thiela (Mikulovice čp.20). Počet členů spolku brzy přesáhl 200.
Prvním filiálním vedoucím družstva byl zvolen L. Ullrich (Mikulovice čp.19). Tuto funkci zastával po mnoho let, později jej vystřídal J. Eckert z Nové Vsi čp.136. Za jeho vedení byla v roce 1930 postavena při okresní silnici do H. Sv. Kateřiny nová budova spotřebního družstva (čp.208). Pozemek na stavbu byl odkoupen od Fr. Thiela (Mikulovice čp.18) za 10 000 korun. Plánem stavby byl pověřen architekt Kästner z Teplic, provedením stavby stavitel Alois Kaltofen. Stavební náklady činily 190 000 korun, zařízení 30 000 korun a vyhloubení 14 metrů hluboké studny 6 000 korun. Dohromady bylo vynaloženo 300 000 korun. Jako prodavačky zde byly zaměstnány Erna Moozerová a Elfriede Thielová.
Po „anšlusu“ v r. 1938 byly všechny konsumní spolky nacisty rozpuštěny. Dům později koupil hostinský z „Gebirgshöhe“, J. Grumptmann. V něm pak znovu provozoval obchod.
Živnostníci a řemeslníci v Nové Vsi a Mikulovicích.
| Řezníci: | Krejčí: | ||
| Ed. Grumptmann | čp. 1 | J. Kaltofen | čp. 56 |
| G. Körner | čp. 65 | R. Walter | čp. 8 |
| J. Grumptmann | čp. 36 | K. Phillipp | čp. 169 |
| Obuvníci: | M. Neubauerová | čp. 186 | |
| G. Weber | čp. 106 | E. Köhler | čp. 178 |
| K. Walter | čp. 69 | L. Walterová | čp. 49 |
| A. Neubauer | čp. 64 | Kováři a zámečníci: | |
| E. Seifert | čp. 99 | M. Walter | čp. 131 |
| A. Leierer | čp. 153 | Ferd. Mooz | čp. 84 |
| M. Schmotz | čp. 132 | Ferd. Eckert | čp. 120 |
| A. Monzer | M čp. 80 | L. Wildner | čp. 177 |
| F. Ulrich | M čp. 83 | ||
| Obchod s motocykly a opravny: | Zástupci pojišťoven: | ||
| M. Walter | čp. 13 | E. Mooz | čp. 162 |
| Edmund Walter | čp. 48 | Fr. Walter | M čp. 42 |
| Fr. Kaltofen | čp. 79 | Max Walter | čp. 40 |
| Dámský a pánský holič: | Jos. Neubauer | čp. 123 | |
| Fr. Hujer | čp. 170 | Truhláři: | |
| Max Walter | čp. 173 | E. Mooz | čp. 82 |
| R. Thiel | čp. 180 | Fr. Loos | čp. 12 |
| K. Kaltofen | čp. 137 | ||
| R. Köhler | čp. 108 |
Do odsunu bývalo na horách běžné nechat si od truhláře zhotovit nábytek. Náhodou zůstal zachován účet od výrobce nábytku K. Kaltofena z 12.12.1930, který nám ukazuje tehdejší ceny za ručně vyrobený nábytek:
| 1 | postel z vysokým čelem | 294 Kč |
| 2 | židle | 100 Kč |
| 1 | kuchyňský stůl | 152 Kč |
| 1 | štokrle | 42 Kč |
| 1 | stojan na nádobí | 56 Kč |
| 1 | vál na nudle | 38 Kč |
| 1 | kuchyňský kredenc | 690 Kč |
| 1 | skříň na prádlo se zásuvkou | 592 Kč |
| 1 | skříňová nástavba | 192 Kč |
Ostatní živnosti:
A. Kaltofen (čp.144) stavebniny, tesař, stavební materiál, E. Walter (čp.39) kolář, Frieda Walterová (čp.39) mandl, Ferd. Seifert (čp.169) mandl a prodej lahvového piva, R. Walter (čp.70) trafika, M. Schlegelová (čp.137) trafika, J. Thiel (čp.57) trafika, Eduard Kaltofen (M. čp.48) radiomechanik, K. Mooz (M.čp.17) bednář, M. Köhlerová (M. čp.110) porodní asistentka, A. Triebeová (M. čp.31) porodní asistentka. pozn. (M) = Mikulovice
Povoznictví.
Vedle práce na vlastním zemědělském hospodářství byli koně využíváni také na práci v lese, především při stahování kmenů ke sjízdným lesním cestám a k přepravě dlouhého dřeva k pilám a továrnám na zpracování dřeva. Povozníci si vydělávali také přepravou hraček od výrobců k železniční stanici v Horním Jiřetíně, nebo dovozem uhlí ze šachet na hory.
První nákladní automobil ve vsi si koupil v roce 1929 Arnold Seifert, vůz později prodal staviteli A. Kaltofenovi. O něco později si nákladní vůz pořídil také obchodník se dřevem Edmund Kaltofen. Proti této konkurenci nemohli povozníci trvale obstát.
Na počátku války byly nákladní automobily i s řidiči rekvírovány pro válečné účely. Bylo též zabaveno mnoho koní. Ti svoji rodnou stáj již nikdy více nespatřili. Koňské povoznictví bylo provozováno až do odsunu.
V roce 1929 si zakoupil automobil novoveský pekařský mistr Franz Walter. Auto pocházelo z rakouské firmy Steyr-Werken, tato firma jako novinku do svých automobilů montovala kyvnou polonápravu (poloosu), čímž se jízda velmi zpříjemnila. Zkoušku na řidičský průkaz mohl tehdy vykonat jeho syn pouze v Praze.
Povoznictví v N. Vsi a Mikulovicích provozovali:
D. Kaltofen (čp.77) 2 koně, J. Walter (čp.92) 2 koně, Max Walter (čp.75) 1 kůň,
Rudolf Grießl (čp.6) 2 koně, Fr. Kaltofen (čp.53) 2 koně, Richard Grießl
(čp.52) 2 koně, Eduard. Kaltofen (čp.7) 2 koně, Max Eckert (čp.26) 4
koně, J. Walter (čp.193) 2 koně, Franz Mooz (čp.54) 2 koně, Fr. Thiel
(M.čp.18) 2 koně, J. Kaltofen (M.čp.55), F. Seifert (M.čp.3) 2 koně.
Hostince
| Grüner Baum* | A. Grießl | čp. 202 | H. Sv. Kateřiny |
| Hotel u. Kino "Grenzheim" | B. Gutsmann a dr. Neubauer | čp. 206 | |
| Zum Hirschen | E. Grumptmann | čp. 1 | |
| Zur Weintraube | G. Körner | čp. 65 | |
| Martinsklause** | M. Höger | čp. 164 | |
| Zur Linde | J. Grumptmann | čp. 36 | |
| Zur Heimat | J. Thiel | čp. 20 | Mikulovice |
| Gebirgshöhe | J. Grumptmann | čp. 163 | Mikulovice |
| Schwarzer Hund | Fr. Hermsdörfer | čp. 145 | Mikulovice |
| Daum-Schenke | A. Seifert | čp. 92 | Mikulovice |
| Körnerbaude | Eduard Körner | Lesná | |
| Zum grünen Wald | Kroh | Lesná | |
| Grundschänke | Fr. Tranzl | Mariánské údolí |
**Hostinec byl dán po obsazení, v roce 1938, k dispozici členům NSDAP a stal se jejich stranickým sídlem.
Z historie hostinců v N. Vsi.
"Grüner Baum" (Zelený strom)
Už v dobách před třicetiletou válkou zde býval hostinec spolu s přepřahací stanicí a výměnou koní, to se nezměnilo už od dob rudného dolování a obchodu se solí. Stará solná stezka z Míšeňska, zde překračovala brod přes Svidnici.
Tento hostinec, byl spolu s řeznictvím, více jak dvě století v držení rodiny Wagnerů. Před I. světovou válkou byla majitelkou hostince Justina Wagnerová. Její bratr byl profesor Eduard Wagner z Ústí nad Labem, kterému vděčíme za mnoho vlastivědných pojednání. Hostinec navštěvovala honorace jak z H. Sv. Kateřiny tak ze sousedního Deutschneudorfu. Byl zde například u stolu stálých hostů v letech 1885-1886 připraven plán a žádost pro příslušná místa, na stavbu železniční trati z Olbernhau do Deutsneudorfu. J. Wagnerová se provdala za pana Schöbitze a v roce 1921 odsud odešla. Hostinec byl pronajat, ale špatným hospodařením chátral. Po tragické smrti nájemce (sebevražda oběšením) došlo 13.4.1923 k dražbě. V aukci získal pozemek a hostinec Adolf Grießl a měl jej ve svém držení až do své smrti v r. 1942. Majetek zdědil jeho syn Edwin Grießl.
Zde jsou uvedeny některé pohostinské ceny platné kolem roku 1930, ostatní hostince v obci a okolí měli ceny obdobné:
- 1 nocleh bez snídaně - 7 Kč
- 1 oběd cca - 7 Kč
- 1 řízek s chlebem - 5-6 Kč
- 2 páry vídeňských párků s křenem a houskou - 3 Kč
- 2 krajíce chleba s máslem a olomouckým sýrem - 3 Kč
- 1/2 l piva - 1,60 Kč
- 1/4 l vína (Bordeaux) - 3 Kč
- 1 šálek kávy a dva kusy kynutého koláče - 3 Kč
V trafice stávalo:
- 100 kusů cigaret "Zora" (levná značka) - 7 Kč
- 100 kusů cigaret "Sport" - 10 Kč
- 1 balíček dýmkového tabáku (levný druh) - 25 haléřů
Když v roce 1955 zřizovala komunistická ČSR podél hranice se spřátelenou socialistickou NDR, svůj "mírový plot", byl "Grüner Baum", jako všechny domy a továrny podél hranice zbourán. Stát zůstal pouze naproti stojící hotel a kino "Grenzheim", neboť zde bylo umístěno pohraniční velitelství.
Hotel und Kino "Grenzheim" (Hraniční domov).
Levnější ceny potravin přitahovaly do zdejších hostinců mnoho hostů ze Saska. V očekávání stoupajícího počtu těchto hostů a rekreantů, dozrálo rozhodnutí ke stavbě hotelu a kina. Stavbu budovy započal místní stavitel A. Kaltofen v roce 1928 s cílem dokončit stavbu v roce 1930. Vlastníky budovy byli Bruno Gutsmann a dr. W. Neubauer.
V prvním poschodí se nacházely hostinské prostory a ve druhém poschodí čtrnáct až šestnáct pokojů pro hosty. Kino v přízemí pojalo cca 400 diváků. Z počátku byly uváděny pouze filmy němé a černobílé. Promítačem byl Jos. Walter. V dobách němého filmu hrála vždy před začátkem představení a v přestávkách, kdy bylo potřeba vyměnit cívku s filmem, pro pobavení tříčlenná kapela. V roce 1928 byl v Americe vynalezen zvukový film, do Německa přišel v roce1929. Zdejší kino bylo vybaveno pro promítání zvukového filmu již v roce 1932.
Po skončení války byla v budově umístěna pohraniční policie. Ve sklepení zde strádalo mnoho Němců a v mučící cele křičel z posledního dechu nejeden z nich při mučení těla i duše. Dnes budova slouží jako pečovatelský domov pro duševně nemocné ženy.
Hostinec "Zum Hirschen" (U jelena).
Dům stojí v historickém jádru obce. Již před rokem 1564 prý na tomto místě stál lovecký dům v revíru "Království". Býval zde průsečík dvou starých soumarských cest. Je tudíž pochopitelné, že na této křižovatce vzniklo místo k odpočinku a k přepřahání potahů. Je také velmi pravděpodobné, že zde sídlil v roce 1564 i tehdejší starosta a lokátor Ernst Braun von Wischnitz. Starosta míval zpravidla také výčepní právo.
Před rokem 1880 koupil pro svého syna Ferdinanda hostinec "Zur roten Hirschen" (U červeného jelena) bývalý hostinský od "Lípy" Johann Grumptmann. V roce 1902 byl původní starý dům zbourán a v roce 1902 postavena nynější budova hostince. Pod jeho střechou se nacházelo řeznictví, hostinská místnost (výčep) i stáj, v prvním patře byl sál a pokoj pro hosty. Ke kuchařským specialitám hostince patřil "Fanzelessen" (játra a jelitový prejt smažený na pánvi), ovar, játra a jelita. Dnes slouží dům sportovcům v jednotě Sokol jako Dům sportu i jako restaurace.
Körnerův hostinec "Schafferbauer" - "Zur Weintraube".
V roce 1914 byl starý hostinec "Schafferbauer" zbourán a na jeho místě byl postaven dnešní dům, který od roku 1928 nesl název "Zur Weintraube" (U vinného hroznu). Gustav Körner koupil v roce 1936 tuto usedlost od svého otce a zřídil zde ještě řeznictví.
"U Körnera", jak se zde všeobecně říkalo, byla spolková místnost pěveckého a lidového spolku. Po anšlusu v r. 1938 jej využívala "Německá pracovní fronta" jako zasedací místnost. (Jedná se o dům čp.65, v poválečných letech zde býval obchod se smíšeným zbožím).
Hostinec "Martinsklause".
Budova hostince, byla po zbourání staré zemědělské usedlosti na přelomu století, postavena rodinou Neubauerů. V přízemí vlevo, se nacházela prostorná hostinská místnost a kuchyně, vpravo pak obchod s potravinami, v patře byl sál a několik pokojů pro hosty.
V roce 1937 dům koupila rodina M. Högera. Po anšlusu si dům pronajala NSDAP pro své členy. V roce 1970 byl dům zbourán. (Tento dům čp.164 stával při rozcestí cesty ke hřbitovu.)
Hostinec "Zur Linde" (U lípy).
Bývala to jedna z největších zemědělských usedlostí ve vsi, její historie sahá daleko do minulosti, až k prvním osadníkům.. Až cca do roku 1850 patřil k této usedlosti také sousední dům čp.34, který však právě v této době výrobce hraček a nakladatel Kajetán Köhler prodal.
Od kdy zde byl zřízen hostinec, však nelze s dostatečnou určitostí zjistit. V roce 1722 je v soupisu pozemků uveden A. Krumpmann. V roce 1773 sídlil v domě čp.36 V. Krumpmann. Ten byl tehdy starostou. Přibližně v polovině 19. století byl hostinským "U lípy" Franz Anton Grumptmann, jeden ze zámožnějších lidí v obci. Narodil se v tomto domě čp.36, 18.8.1804. Jeho otec se jmenoval také Franz Anton, narodil se 27.1.1785 v N. Vsi čp.55 jako syn chalupníka - malozemědělce. Jeho matka Anna Seifertová, se narodila 10.10.1780 a pocházela z Mikulovic čp.37. Oba se vzali dna 22.11.1803. Zda usedlost čp.36 v N. Vsi koupili, nebo je nějací příbuzní vzali k sobě, se nepodařilo zjistit. Museli to však být velice schopní hostinští, neboť tehdy se "U lípy" scházeli všichni co měli v bližším či širším okolí jméno a postavení. Hostinskému od "Lípy" tehdy patřil také "Grundschenke", "Grundmühle" a Grüne Häusl" v Mariánském údolí. Tyto statky byly v roce 1854 prodány.
Kolem roku 1910 byla na místě starého hostince postavena budova nová. Vedle stodoly a stáje zde bylo řeznictví a v přízemí hostinská místnost - lokál. V prvním patře se nacházel velký sál s jevištěm, vedlejší místnost a pokoj pro hosty. V roce 2004 sloužila "Lípa" stále jako hostinec.
Hostinec "Gebirgshöhe" (Výšina).
Stavbu nechal postavit v roce 1800 penziovaný finanční inspicient Edmund Walter, krátce nato přešla budova na A. Waltera, tehdy bydlícího v Mostě. Od něho ji koupil J. Grumptmann. Ten zde, v 735 metrů vysoko položeném sedle provozoval hostinec. Protože se živnost dobře rozvíjela, mohl již v roce 1896 provést první přestavbu, v roce 1934 byla uskutečněna přestavba poslední.
Kolem hostince procházela prastará cesta z Mostu přes H. Jiřetín do Deutschneudorfu v Sasku. Ten kdo překonal výškový rozdíl 500 metrů mezi H. Jiřetínem a Novou Vsí, ten si zde mohl dopřát chlazený nápoj a jídlo na další cestu.
Po skončení války , v roce 1945, obsadilo hostinec velitelství místní
milice. Pro mnohé Němce se stal hostinec domem utrpení a mnozí, kteří
nepřestáli mučení nebo byli zastřelen, byli zahrabáni u Malého kamene
nebo v blízkém okolí. (Pamětníci uvádějí též místo za hřbitovní zdí)
Kolem roku 1975 byl hostinec "Gebirgshöhe" - Výšina zbourán.
Hostinec "Zur Heimat" (Domov).
O počátcích tohoto hostince víme jen málo. V těsném sousedství stávala "Stará kovárna" ve které byli zákazníky nejen rolníci z Mikulovic, ale také povozníci a jezdci na koních procházející průsmykem. Sommer ve své knize "Království České" uvádí v Mikulovicích také hostinec. Až do 20. století, zde byla pro povozníky přijíždějící nahoru, provozována přepřahací stanice. V roce 1770 stávala na tomto místě zemědělská usedlost (Mikulovice čp.20), její vlastník se pravděpodobně jmenoval Tropschug. Kolem roku 1885 se oženil syn z rodiny Tropschugů s dcerou z "Grundschenku" v Mar. údolí. V této době staví mladí manželé tento hostinec, který byl v roce 1965 zbourán. V roce 1900 získali Tropschugovi v Kunnersdorfu mlýn a tak majetek (hostinec) prodali rodině J. Thiela.
V hostinci "Heimat" měla svou spolkovou místnost "Dělnická sociálně-demokratická strana", dále pak "Tělocvičný a sportovní spolek ATUS", Cyklistický spolek, mikulovičtí hasiči a Odborová organizace.V roce 1965 Češi hostinec "Heimat" zbourali a na jeho místě zřídili parkoviště. V roce 1984 zde byl postaven hotel "Výšina".
Hostinec"Schwarzer Hund" (Černý pes).
V dolní části Starého kopce (Mikulovice) stával hostinec "Zum Schwarzen Hund" (U černého psa). Byl to malý, prostý, ale útulný hostinec, kde byli stálými hosty především sousedé z okolí.
Hostinec "Daum- Schänke".
"Daum-Schänke" stával v Horních Mikulovicích v části "Ratschi" nazývané také "Somelwirtschaft". Tento velice příjemný hostinec navštěvovali zejména místní obyvatelé.
Hostinec "Grundschänke" (Údolní výčep).
Tento prastarý hostinec stával na konci Mariánského údolí před hornojiřetínskou planinou. Již v "handfestu" z r.1564 je přímo uváděn spolu se sousedním mlýnem (Grundmühle). Vedla tudy stará soumarská cesta, ta byla důvodem proč na tomto místě stál od ne paměti hostinec spolu s přípřežovou stanicí. Až do našich dnů zde povozníci odpočívali, nakrmili své koně a nechali je oddechnout před jízdou do hor, sami se posilnili v hostinské jizbě.
Přesné informace o "Grundschänku" máme teprve od roku 1830. Krátce před tím bylo v tomto domě pekařství. V této době zde mohli být také stáje pro koně a kůlny pro vozy. Okna a krovy v zadní části budovy pocházejí z novější doby, také klenba byla jiná. Podle výpisu z katastru se tento hostinec nazýval "Grundwirtshaus" (Údolní hospoda). Dochovala se jména majitelů:
- 1831 - 1854 - Johan Grumptmann (hostinský od "Lípy" z N. Vsi)
- Od 24.9.1854 byla usedlost až do odsunu v majetku rodiny Franzlů.
Vydáním dekretu vrchnosti Neudorf-Jezeří z 8.1.1831 se stává majitel domu čp.2 v Mar. údolí oprávněn k provozování "hospody, ubytování a zabíječek" a povinen "k výčepu piva a kořalky, pivo a pálenku odebírat od vrchnosti Neudorf-Jezeří". Panství knížete Lobkovice dalo při příležitosti stého výročí zhotovit a předat pohár s tímto nápisem:"K stému výročí, 1832 - 1932, čepování piva, věnováno pivovarem Neudorf a.B". (pozn. Neudorf a.B = Nové Sedlo nad Bílinou okr. Chomutov, obec byla v sedmdesátých letech 20. stol. zbourána)
Přibližně v letech 1850 - 1860 byla mezi hostincem a pilou nad potokem, vybudována terasa. Zde dostávali lobkovičtí lesní dělníci každý pátek svoji mzdu. K tomu jim bylo přímo ze sudu čepováno pivo. Traduje se, že mnozí tu své krušně vydělané krejcary utratili za pivo, zatím co doma žena a děti toužebně čekaly na týdenní mzdu otce.
Vymřelé profese.
Druhá průmyslová revoluce začala po roce 1950, postupná automatizace, jakož i počínající doba počítačů zasahující do všech oborů lidské činnosti, především pak do řemeslných živností a obchodu, měla za následek zánik mnoha profesí.
Švec a krejčí se najde dnes již jen ojediněle. Obě řemesla byla díky strojní výrobě konfekčního zboží vytlačena. To samé platí pro prodejny koloniálního zboží-koloniály tzv. "prodejny tety Emy", ty připravily o existenci velké, diskontní supermarkety. Všechny pokusy o vzkříšení těchto prodejen v minulých letech ztroskotaly. Ani dříve tak potřebný kolář dnes již žádnou práci nenajde. Motorizace potřebuje nyní automechaniky s mnohými pracovními specializacemi. Údery kovadliny vesnického kováře rovněž dozněly. Jen podkováře bude znovu potřeba kvůli vzrůstajícímu jezdeckému sportu.
Výroba košťat.
Výroba košťat je prastaré řemeslo. Zatím co dnes se košťata vyrábějí převážně z umělohmotných materiálů, dříve se zhotovovala z přírodních surovin podle účelu užití, tak například koště pro "chlév a dvůr" bylo vázáno z vrbového nebo březového proutí, hrubé "pokojové" koště se vyrábělo z rýžové slámy, pokojový smeták pak z koňských nebo kravských žíní. Snad v každé vsi byl alespoň jeden výrobce košťat, výdělek za práci byl velmi skromný. V mnohých domácnostech se košťata zhotovovala samovýrobou.
Dvakrát až třikrát za rok obcházel výrobce ves a nabízel své zboží k prodeji. Své výrobky nosil na zádech nebo je vozil na ručním vozíku. Tak namáhavě si vydělával na svůj chléb.
Drátenictví a spravování hrnců.
Od pradávna bylo k uchovávání potravin používáno hliněných hrnců, ty však jsou křehké a mohou se snadno rozbít. Aby se tomuto nedostatku odpomohlo, byl hrnec na vnější straně opatřen kosočtverečnou vazbou drátěného pletiva, byl vlastně "obpleten". Tím získal hrnec velkou pevnost. Toto umění drátěné vazby ovládali dráteníci. Především dráteníci ze Slovenska byli v této věci velice zruční. Ti putovali z místa na místo a byli vděčni za každou práci i když jejich odměna byla velmi chudá. Vzali zavděk i noclehem kdesi na slámě. Uměli spravit i kovové nádobí, mísy, hrnce, letovali konve i držadla pánví.
"Bosňák"
Podomní obchodník, pocházející z dřívější rakouské Bosny-Hercegoviny, byl všeobecně nazýván "bosňák". Ten kromě svého "obchodu na těle", mnohdy nosil své zboží i v koši na hlavě a tak vlekl sebou bezmála výběr malého obchodu. Bylo možno u něj nakoupit všechny drobné věci denní potřeby, od zavíracích špendlíků, náprstků přes vyšívací hedvábí, nitě, zrcadla a nože všeho druhu, tkaničky, řemeny, šle, knoflíky, metrové tyče, kvedlačky, měchačky a pod. Své zboží chválil hlasitými průpovídkami, například: "Kupte lidičky pastičky na myši, jsou lepší než kočka"
Vyklešťování prasat.
Člověk provádějící vyklešťování prasat (něm. Schweinlschneider) býval dříve v každé vsi. Samčí selata určená k vykrmení, zde na horách to bývala téměř všechna, musela být vykleštěna a tím sterilizována. Tehdy ještě nebyly žádné narkotizační injekce, takže každý hned věděl, podle bolestného kvikotu selat, v kterém chlívku právě "Schweinlschneider" vykonává svou práci.
Ledařství.
V dřívějších dobách neexistovaly ani chladničky ani mrazící boxy. Nápoje a potraviny byly proto ukládány do chladných sklepů. Zde na horách bývaly sklepy vytesávány do skály a tak potraviny zůstávaly dlouho čerstvé.
Také pivo muselo být uskladněno v chladnu, proto měly všechny hostince "ledový sklep". V zimě, když rybníky zamrzly silným ledem, začalo "ledování". Řezání ledu speciální pilou byla velmi nebezpečná práce, která vyžadovala odvahu, prozíravost a podrobnou znalost ledu. Led z rybníků byl pro jednotlivé hostince přesně určen. Hostinec "U zeleného stromu", který měl největší a nejlépe chlazený sklep, získával led z Moozova rybníku, hostinec "U jelena" z Panského rybníka, hostinec "U lípy" a "Domov" z dřevařského rybníka. Tento rybník, ale přednostně využívala, jako majitel, vrchnostenská správa zámku Jezeří.
Tyto pivní sklepy byly tak studené, že uskladněná zásoba ledu je pomalu odtávala a tak vystačila až do příští zimy.
Výroba hrábí a kosišťat.
Kosa a hrábě byly každodenním pracovním nástrojem tehdejších rolníků. Násady na vidle na seno a hnůj, si zhotovovali rolníci sami. K výrobě dobrého kosištěte, které správně sedí v rukou, už je zapotřebí určité řemeslné zručnosti. Kosiště muselo dobře pasovat nejen k tomu kdo sním pracoval, ale i kose, ta se musela dát lehce vést.
Méně složitá byla výroba hrábí. Jejich zuby se nesměly při hrabání vylamovat ani zůstávat zachyceny v zemi. Nejlepší hrábě pocházely od výrobce z Reischdorfu. Ten každé jaro rozvážel své , v zimě vyrobené zboží po vsích, nabízel k prodeji a zajišťoval si odbyt na příště.
Kameník-cestář.
Před II. světovou válkou ještě na horách neexistovaly žádné asfaltové cesty. Tehdejší štěrkové vozovky byly často poškozovány především podkovami koní a brzdícími povozy, ale také již začínající automobilovou dopravou. Neustálé opravování vytlučených děr stačilo jen na krátký čas. Cesty potřebovaly novou štěrkovou vrstvu.
Z kamenolomů Českého středohoří byly přiváženy velké, lámané kusy čediče, které byly rovnány do podlouhlých hromad u okrajů cest. Kameníci tyto velké kameny roztloukali na drobný štěrk. K této namáhavé práci používali speciální, deset centimetrů dlouhé kladivo, upevněné na 60 centimetrů dlouhé násadě ze dřeva lískového ořechu. Při roztloukání tvrdého kamene seděl kameník na slámou vycpaném žoku. Jako ochranu před úrazem, používali kameníci pruh plátna, kterým si ovinovali prsty. Oči si proti úlomkům kamene chránili brýlemi.
Skromná mzda byla vyměřena podle běžných metrů roztlučeného kamení.
Vodní kola na Svidnici.
Od dob rudného dolování byla voda ze Svidnice využívána rozmanitým způsobem. Vodou se promývala vytěžená ruda, ale především, voda poháněla různě velká kola pro stoupy, mlýny a pily. Voda bývala ke kolům přiváděna umělými stokami. "Vodní" právo detailně řešilo odběr a opětovné přivedení vody i údržbu zařízení jak na Sasské, tak na české straně Svidnice. Ve starých spisech se nachází četné spory o vodní právo, mezi nimi je i mnoho sporných případů mezistátních.
Na české straně Svidnice v N. Vsi byla do 20. století v provozu tři vodní kola:
- Anton Mooz (čp.82) - 2 kola, o průměru 5 m, každé o výkonu 11 PS (koňských sil), 2 točivé rychlosti, několik pohonů.
- Hieronymus Sefert (čp.80) - 1 kolo, výkon 6 PS, výrobce dřevěného zboží od r.1885.
Vodní kola a lopatky bývaly z pravidla vyrobeny z jedlového dřeva, náboj pak z dřeva dubového. Získávání vodní energie bylo závislé na atmosférických srážkách. Svidnice a umělé stoky se musely dvakrát ročně vyčistit, aby se zabránilo zarůstání. V zimě pak bylo nutno úseky, kde býval menší průtok, zakrývat prkny nebo chrastím a chránit tak vodu před zamrzáním. Jezy, zádrže, kola, náboje a hřídele bylo potřeba také udržovat a uvolňovat od námrazy. To byla namáhavá a často nebezpečná práce. Už malá nepřesnost mohla způsobit nevyváženost kola a vést k vysazení celého zařízení. Čím větší byl průměr kola tím větší bylo nebezpečí porušení vyváženosti. Proto zde používána kola měla obvykle průměr jen cca 4 m. Pozn. Na české straně Svidnice, od N. Vsi po H. Sv. Kateřiny, bylo postaveno celkem jedenáct vodních kol pohánějící továrny, mlýny a pily.
