Řemesla, živnosti, obchod

---

Tkalcovství a punčochářství.

V dřívějších dobách bývali obyvatelé hor, ve věcech každodenní potřeby, maximálně soběstační. V období rozmachu rudného hornictví, které přinášelo horalům dobrý výdělek, býval v zimních měsících, když práce v šachtě a na poli utichla, doma upravován len, spřádala se vlna a zpracovávala pro vlastní užitek na tkalcovském stavu. Když pak těžba rud začala ustupovat a stále méně lidí nacházelo v dolech práci, nastěhovala se do chalup bída. Tu získalo ve zdejší horské obci tkaní plátna, pletení a valchování na významu a stalo se pro mnohé hlavním zdrojem obživy.

O rozšíření tkalcovství svědčí i zápisy v kostelních knihách. Například v Hoře Sv. Kateřiny byla podle zápisu již v roce 1613 pohřbena "stará tkadlena". Tkalcovský cech zde býval nejstarší a nejpočetnější. V roce 1763 se obrátilo na "horní město" sedm mistrů punčochářů z naléhavou žádostí o opis cechovního řádu. Ten jim byl 12. března 1763 proti zaplacení poplatku 59 kr. doručen. Nyní mohl nově založený cech v H. Sv. Kateřiny sám udělovat mistrovské oprávnění. Tento cechovní řád mimo jiné určoval, jaké musí mít předpoklady tovaryš pro získání hodnosti mistra, ale také například jaké mistrovské dílo musí ke zkoušce zhotovit a předložit komisi k posouzení.

Budoucí mistr punčochář musel prokázat následující schopnosti:

• Složit sám a bez pomoci tkalcovský stav.
• Na tkalcovském stavu zhotovit pár mužských punčoch na zimu a na léto, buď z hedvábí, vlny nebo jiného materiálu podle své volby a jím zvolené barvy.
• Zhotovit pěkný pár červených dámských punčoch s květy a více pruhovaným klínem.
• Utkat několik párů mužských rukavic jedné barvy.
• Zhotovit jeden klobouk nebo čepici různé barvy.

Toto vše musel kandidát mistrovské zkoušky vyrobit do 28 dnů a toto dílo pak v přítomnosti cechovního inspektora předložit celému cechu. Pokud měly "kousky" nepatrné chyby, dostalo se mu "mírného potrestání". Jestliže ale, byl zamítnut, pak musel "do určité doby lepší práci a profesi prokázat".

Členové cechů měli již tehdy určité sociální zajištění. Kateřinský cech punčochářů si zřídil pro vdovy a manželky mistrů peněžní fond. Všichni mistři i tovaryši byli také povinni, z uložených peněz zaplatit svatou mši za zemřelého, kterou řemeslníci objednali a zúčastnit se pohřebního průvodu zemřelého mistra. Jestliže se některý nezúčastnil a ani později se neomluvil, musel jako trest zaplatit 30 krejcarů. Po ukončení rudného dolování se stala výroba punčochářského zboží jedním z hlavních živností. Šikovný dělník si dokázal vydělat, pokud pilně pracoval od rána až do pozdního večera, až 40 krejcarů. Podšití dvanácti párů rukavic se platilo 14 krejcarů, vlny pro jejich upletení pak bylo potřeba za 12 krejcarů.

Velká část zde zhotoveného pleteného zboží byla prodávána do Německa. Od roku 1830 zavedl Sasko-pruský celní spolek pro provaznické a pletené výrobky z Čech celní poplatek ve výši 30 tolarů z metrického centu zboží. Vývoz tohoto zboží byl tímto téměř zastaven, což přineslo výrobcům na české straně mnoho těžkostí. Po zavedení tohoto celního opatření se začalo zboží do Německa převážet podloudně, pašováním. Pro celé rodiny se tím otevřely nové možnosti výdělku. To přimělo sasskou stranu k zostření hraniční kontroly. Následky těchto celních restrikcí donutily některé výrobce k přesídlení do Saska, kde byli velmi úspěšní.

Ve starých rodných a oddacích listech je tkalcovství v Nové Vsi doloženo od roku 1779 v čp.24, 68, 69, 74 a 105.

V roce 1793 čítal cech v H. Sv. Kateřiny šedesát, v roce 1837 jedenašedesát a v roce 1910 ještě pět samostatných výrobců punčochového zboží, které jim přinášelo spolu s jejich malým polním hospodářstvím jen skrovný příjem.

Zdali byl v této době ještě v Nové Vsi činný výrobce tohoto zboží, se nepodařilo vypátrat, v Sasku však punčocháři ze zdejší obce pracovali. Moderní technika však odsoudila toto staré řemeslo k vymření.

Ojedinělé bylo v blízkém okolí paličkování krajek a zhotovování prýmků - lemovek. Jako domácí práce zde bylo více rozšířeno "Gorlnähen" (našívání perel-korálků). Na tak zvaný "Gorlbrief"- což byl tuhý papír s předtištěným vzorem, se na průsvitnou podložku (tyl) našívaly šňůrky se skleněnými či kovovými korálky nebo perlami."Gorl" sloužil jako ozdoba a olemování šatů.

S přibývající industrializací, od poloviny 19. století do počátku století dvacátého, tato domácí řemesla postupně zanikla.

Výroba hraček a soustružení dřeva.

Počátky a vývoj.

Zdejší obyvatelé pracovali se dřevem již v dobách mýcení pozemků. V novoveské zakládací listině z r. 1564 měli osadníci jako robotní povinnost "rubat dřevo". Pro vlastní zemědělskou činnost si vyráběli násady na kosy a kladiva, hrábě, lopaty, čepy na sudy a podobně, pro domácnost pak naběračky, konve na vodu a talíře.

Jelikož poptávka dřeva pro hornictví a sklářské hutě prudce snížila dříve téměř nevyčerpatelné zásoby dřeva v lesích, jež byly částečné vymíceny, bylo hospodaření v lesích v polovině 16. století, upraveno reglementem (předpisem). V roce 1560 je vydán "Holzordnung" (Lesní řád) pro Lautersteinské lesy (mezi Olbernhau a Zöblitz).V tomto nařízení se dočasně zakazuje používat dřeva z lesa. Pro výrobu zboží jako jsou mísy, talíře, svícny, truhlice, lopaty, síta, konve, trdlice a podobné výrobky se doporučuje nakupovat dřevo v Čechách. V roce 1588 vydaný "Holzordnung" uvádí podobná nařízení. V těchto dobách se výrobou dřevěného zboží zabývalo pravděpodobně mnoho řemeslníků, neboť jinak by jejich výrobky nebyly jednotlivě zmiňovány.

Zda bylo dřevosoustružení provozováno dříve na české nebo sasské straně, nebylo doposud jednoznačně prokázáno. Je však známo, že exulanti přicházející do Saska v průběhu protireformace, přinesli sebou také toto řemeslo. Dr. Fritz považuje tuto argumentaci za spornou: "A. Ditrich se domnívá, že exulanti si dřevosoustružení přinesli sebou ze svého domova. Je pravdou, že se toto umění v době druhé exulantské vlny v oblasti Seiffenu rozšířilo, ale žádný přivandrovalec nebyl svou profesí jako soustružník označován. Naopak, všichni do roku 1699 i později uvedení soustružníci, nesou jména starousedlích seiffenských rodin. Vedle Frohse je to Schmieder, příslušník staré sklářské rodiny Heimann, Lorenz, Neuber, Kaden, Hetze. K zvládnutí nového řemesla bylo zapotřebí šikovných rukou, vlastní dílny a vhodných nástrojů, celé rodiny sídlící v této oblasti si nástroje předávají z generace na generaci, zas a zas". Závěr dr. Fritze se nezdá být s cela průkazný, neboť příjmení která uvádí, se vyskytovala rovněž na české straně. Například v "Handfestu" N.Vsi z roku 1564 se píše:"M.Lorentz, G.Preisler, P.Frosz, M.Hengst, U.Drexler (toto jméno by mohlo poukazovat na toto řemeslo)".

V daňovém výpisu z roku 1654 nacházíme zaznamenány také ještě rodiny se jménem Frosz a Kaden, v záznamech z roku 1722 se však již neobjevují. V roce 1654 je uváděno jméno Kaden také v Brandově a v Hoře Sv. Kateřiny. Bohužel se nedochoval údaj o povolání. Jestliže Fritz říká, že k výkonu tohoto řemesla náleží "...vlastnit dílnu..", je potřeba namítnout, že nožní soustruhy stávaly v obytných kuchyních ojediněle ještě ve třicátých letech 20. století. Tato námitka však neznamená, že soustružnické umění přišlo z české strany Krušných hor. Zručnost řemeslníků se vyvíjela na obou stranách hranice současně, zvláště proto, že jak na jedné tak na druhé straně byly pro to stejné předpoklady. Stojí ale mimo pochyby, že se toto řemeslo rozvíjelo na sasském území rychleji a rozsáhleji než v Čechách.

Již v roce 1644 je uveden v seiffenském okrsku Georg Frohs jako "Teller- und Spindeldreher" (talíř- a vřeteno soustružník). Dalším soustružníkem je v roce 1666 jmenován Georg Lorenz a v roce 1668 Wolf Lorenz z Heidelbergu. Ve výročních fakturách panství Schönbergu pro roky 1668-69 jsou vykázána vydání."...platí Georgu Lorenzovi ze Seiffenu různé dřevosoustružnické práce...". V roce 1699 provozuje J.G.Lorenz soustružnictví v Oberseiffenbachu a jeho příbuzný G.Lorenz je činný jako dřevosoustružník v Mittweidě. Jelikož se stejná příjmení vyskytovala na obou stranách hranice, lze se domnívat, že se mohlo ojediněle jednat i o exulanty. V ročním vyúčtování Schönbergu od velikonoc 1650 do velikonoc 1651 je uvedeno: "...dřevosoustružníkům G. Froszemu ml., G. Hezemu ml. a E.Hezemu zaplatit každému na Walpurgis (30.4) a Michala (29.9) šest grošů". V letech 1658-1659 jsou uvedeni A.Kaden (z Mníšku) a Andreas a Peter Froszovi.

Rychlý rozvoj dřevosoustružnictví lze také vysvětlit potřebou zdroje výdělku nově příchozích exulantů.

Vedle již zmiňovaných užitkových předmětů, byly též vyráběny kolovrátky, kužele na předení, krabice na jehly, dřevěné knoflíky a snad už i jednoduché panenky, tehdy nazývané loutky. V roce 1699 je také poprvé jako výrobce hraček uváděn J.F.Hiemann ze Seiffenu. Vozil své hračky na trakaři po venkově a již v roce 1699 je nabízel na veletrhu v Lipsku. První dřevěné hračky zhotovovali soustružníci pravděpodobně jen pro své vlastní děti. Panenka - loutka měla jednoduchý tvar, základ tvořil válcovitý sloup s nahoře vysoustruženou kuličkou. V krátké době však už bývala obměňována v rozmanitých formách, například bývala štíhlá, se znázorněným pasem, ňadry a kloboučkem. Později se loutkám přilepovaly vyřezávané ruce a nohy. Byly vytvářeny stále rozmanitější hračky, po vysoustružení všech jednotlivých součástek a po slepení, se nechávaly buď v přírodním stavu, nebo se pestře malovaly, panenky se dokonce i oblékaly.

Centrem výroby hraček na sasské straně se stal Seiffen, Olbernhau a Grünhainichen. V matrice Grünhainichenu je v roce 1578 zapsán obchodník z dřevěným zbožím a v roce 1579 výrobce lžic (Löffelmacher) Fr. Öhme. Od poloviny 18. století vznikl mezi odborníky pojem "Seiffenské zboží". Toto bylo již dříve dodáváno do obchodních center v Lipsku a Norimberku. V Grünhainichenu vznikla také první vydavatelská práce související z výrobou hraček. V roce 1824 vydaném "Státním- poštovním a novinovém lexikonu" se můžeme dočíst: "Tyto poslední hračky, které především pod názvem Seiffenské zboží, jež toto místo proslavilo, ale i pod názvem Norimberské zboží, kterého až neuvěřitelně mnoho přichází ze Seiffenu do Norimberku, se prodává za 3 až 4 násobně vyšší ceny než v Sasku !".

Přechod od výroby zboží denní potřeby pro domácnost, k výrobě hraček na živnostenském základu, je pro sasskou stranu, jako centrum tohoto podnikání v 18. století jednoznačně doloženo. V Merklsově zeměpisu z roku 1804 stojí:"Významným zdrojem obživy ve zdejším kraji, zvláště pak v Seiffenu, Heidelbergu, Mníšku, Niederseifenbachu a Deutschneudorfu tvoří manufaktury vyrábějící dřevěné výrobky, které přímo uživí od 2 do 300 lidí, krom toho si mnoho jiných přilepší po večerech nebo v zimě dobrým vedlejším příjmem".

Rozmanitost a krása výrobků za posledních přibližně 50 let neuvěřitelně stoupla a s tím také i odbyt. Nyní se vyrábělo, kromě bezpočtu druhů postaviček, skříněk a krabic, malých i velkých souborů zvonících, pištících a štěkajících hraček, také obzvláště oblíbené malé domy, paláce, kostely, stromy, ale i stavební dřevo, zdivo atd., z kterých pak mohou děti podle libosti skládat celá města, pevnosti, kláštery, zahrady, stáje a podobně. Vedle hraček se zhotovovali také užitkové nástroje, jako punčové lžíce, lisy na citróny, louskáčky, skříňky na šití, cívky na nitě, psací náčiní atd. Za posledních 200 let došlo také k podstatnému vylepšení soustruhu. Velkým pokrokem pak byl vynález nožního (šlapacího) soustruhu, za který vděčíme nikomu menšímu, než velkému Italovi Leonardu da Vinci (1452-1519). Soustruh byl poháněn nohou pomocí otočné kliky přes setrvačník, v Krušnohoří je znám přibližně od poloviny 17. století. Do té doby řemeslníci roztáčeli své "soustruhy" pomocí nástroje podobného luku (Fitschelbogen).

Nožní (šlapací) soustruh.

Otočná klika byla rozhodujícím vynálezem nejen pro nožní soustruh, ale pro techniku všeobecně, to potvrzují i slova vynálezce parního stroje J. Watta, který roku 1808 napsal svému synovi:"Skutečný vynálezce otočné kliky byl muž - bohužel nebyl skvělí řečník, jež nejprve objevil obyčejný nožní soustruh. Její využití na parním stroji je takové jako užití nože na chléb ke krájení sýra".

Nožní soustruh se stal pro dřevosoustružníky a výrobce hraček na dlouhou dobu hlavním výrobním prostředkem. Ten se dokázal udržet i proti pozdějším vodou či parou poháněným soustruhům, neboť na rozdíl od těchto byl nezávislý na energii a mohl být provozován kdekoliv. Teprve počátkem 20. století, se zavedením elektrického proudu dosloužil. Mlýny a vodní elektrárny se přičinily o to, že po zániku rudného dolování a punčochářství byly stoupy a pletací stavy nahrazeny soustružnickými stolicemi. Takto poháněné soustruhy bývali i pronajímány, na hodiny, dny i týdny. Mnozí soustružníci a drobní výrobci hraček si však takový soustruh nemohli dovolit najmout a tak zůstával leckde v užívání soustruh šlapací. "Vodní" soustruh měl o proti "nožnímu" několik změn. Podnožka (stupačka), otočná klika a setrvačník byly zbytečné, neboť vřeteno bylo poháněno vodním kolem, přes propojovací řemen a převod, který zaručoval stálý rotační pohyb. Takto vodou poháněné soustruhy bývaly v mnohých mlýnech a pilách.

V Nové Vsi je nacházíme ve Wiesenmühle (Zenker), v dolním (J.A.Wagner) a horním svidnickém mlýně (A.Walter), také v Moozmühle (čp.82), v Zadním mlýně v Deutschneudorfu další u Griesbachu, Herklotze a u Reichla (Fetzerburg). Ve výčtu lze pokračovat dál, neboť místa, která se dala využívat, se nacházela i na jiných potocích. Na vodě závislé dílny měly i své nevýhody, to když při dlouhodobém suchu nebo velkých mrazech se mlýnské kolo zastavilo. V roce 1868 byl v Seiffenu postaven, nákladem 43.425 marek, parní stroj, který mohl pohánět až 150 soustruhů. Krátce potom byla továrna na hračky zcela přestavěna.

Na přelomu století byl v Deutschneudorfu využíván pohon parního stroje v továrně Herklotz na Badtemplu, parní pohon používaly i obě továrny Lindnera. Firma Herklotz se zabývala výrobou soustružnického a řezbářského zboží, Lindner vyráběl především kancelářský nábytek.

Zavedení elektrického proudu způsobilo převratné změny. S pomocí malého elektromotoru měl nyní každý možnost vytvořit si vlastní hnací sílu pro svůj soustruh i jiné obráběcí stroje. To vyhovovalo zcela zájmům jak velkých výrobců, tak malým domácím dílnám. Závislost na pronajatém soustruhu a tělesná námaha z nožního soustruhu byla překonána. V Nové Vsi, Mikulovicích, H. Sv. Kateřiny a Brandově byl elektrický proud zaveden v roce 1912. Napojení na rozvodnou síť bylo dobrovolné. Ve třicátých letech našly ojediněle uplatnění polo a plně automatické soustruhy. Tím se ohlásila nová průmyslová revoluce. Druhá světová válka, ale další vývoj zbrzdila.

Počátky hračkářské výroby.

Zpočátku bývaly jednotlivě zhotovované hračky prodávány obchodníkem, tak zvaným vydavatelem, na trzích a veletrzích v Drážďanech, Lipsku a Norimberku. Nacházely zde dobrý odbyt. Na sasské straně jsou uváděni obchodníci z hračkami již v první polovině 18. století v Grünhainichenu, Waldkirchenu, Marienbergu a Olbernhau.

Na české straně, v Kalku, vlastnil červenohrádecký panský lesmistr Josef Hein v roce 1784, již delší dobu existující továrnu (soustružnu) na výrobu dřevěného zboží, vybavenou šesti soustružnickými stolicemi, k továrně patřily tři obytné domy a pracovalo zde 20 dělníků. Po smrti J.Heina koupil dílnu majitel panství Červený hrádek, hrabě Rottenhan a dále ji rozšířil. U příležitost "První pražské výstavy řemesel a živností" v roce 1791 bylo pod katalogovým číslem -30- uvedeno:"Dřevěné a t.zv. "Berchtesgadner Varen" z hraběcí Rottenhanovi továrny z Červeného hrádku". V roce 1812 koupil továrnu J. Ferd. Enzmann. Ten své výrobky prodával v Praze, Vídni i cizině. Pokles odbytu zboží nakonec zapříčinil zánik továrny.

Mezitím v Horním Litvínově otevřel zdatný ředitel Franz Teibler konkurenční podnik. Hornolitvínovský kronikář Lill o tom napsal:"V tomto roce (1822) zahájila v Horní Litvínově výroba hraček, C.G.Krauße ze sasského Heidelbergu se spojil s vrchnostenským ředitelem J.Teiblerem a v již dříve postaveném mlýnu nainstalovali několik soustruhů. Prostřednictvím C.G.Krauße a s dovolením vrchnosti, s ním přišlo z blízké sasské země do Litvínova osm soustružnických rodin (Klemann a Reichel jako výrobci krabic, Harzer, Kaden, Bräuer, Froß, Peter a Ullrich Lebrechtové), zpočátku zde zhotovovali jen jednoduché hračky. Hračkářství se velmi rychle rozvíjelo a dosáhlo prostřednictvím firmy C.A.Müllera světového věhlasu. Nyní jsou zde vyráběny kromě hraček obyčejných, také hračky znějící a ušlechtilé".

Firma Müller se rozvinula do největšího hračkářského obchodního centra v c.k. monarchii a dala práci téměř dvěma stovkám domácích dělníků. Centra české výroby hraček na horách se nacházela od Kalku (Kallich) po Český Jiřetín (Georgendorf) a v podhůří od Horního Jiřetína po Horní Litvínov.

Již před rokem 1860 vlastnil Kajetan Köhler v Nové Vsi, v domě čp.34 (vedle hostince "Lípa") firmu, kde s několika zaměstnanci vyráběl hračky. Köhler byl prvním nákupčím a vydavatelem v N. Vsi. V červenci 1885 svou usedlost v N. Vsi prodává a staví v Janově (Johnsdorf) a o něco později také v H. Jiřetíně velkou továrnu a sklad na hračky. O tomto novoveském výrobci hraček píše Josef Grießl: "Co víme o počátcích výrobců dřevěných hraček? Nemnoho! Leč můžeme si představit soustružníka, kterak ve své světnici, před pecí, kde podlahu tvořilo několik plochých kamenů, seká větve. Soustruh stával v komoře nebo v kůlně, snad měl i hoblici. V každém případě je známo, že už kolem roku 1860 chodila děvčata ze vsi pomáhat ke Köhlerovi balit hračky. Do třískových krabic se ponejvíce zabalovali vysoustružení dřevění vojáci. Ti byli ozdobeni malováním a potřeni fermeží. Balení byla mazlavá a špinavá práce, neboť fermež nebyla nikdy dostatečně suchá (má matka byla při tom). Zhotovovali se již také domečky a stromky, kdo byl jejich výrobcem není známo.

Kajetan Köhler žil v domě, který později vlastnil Max Seifert. Později Köhler odešel do H. Jiřetína a Janova. Tady si postavil velké domy a zde měl mladý výrobce také své odběratele. Dodávku zboží často obstarávaly ženy s nůšemi na zádech. Tento prodej , ale se stoupající konkurencí ztrácel na významu. Tím podivuhodnější je velký rozvoj během krátké doby před vypuknutím světové války. Tehdy se na mnohých domech objevovaly firemní tabule oznamující výrobce hraček nebo továrnu na hračky. To částečně vysvětluje stoupající poptávku, ale zejména sotva uvěřitelnou rozmanitost výrobků. Co se vyrábělo: Domky ze dřeva a lepenka, stromy z mechu a lufy, loutky, kuželky, káči, skládačky, trakaře, kolébky, koně, kredence, chřestidla a klepadla, vodní stříkačky, krabice na jehly, kazety, dózy, skříňky na šití, vály na nudle, válečky na nudle, kvedlačky, lžíce, slánky, držáky na ručníky, kolíčky na prádlo, kořenky, schránky na vajíčka, žehlící prkna, valchy na praní, necky, vany, cigaretové špičky, pravítka, pyramidy, střelecké terče, zvířátka, loto, domino, dáma, mlýn, šachy, tivoli, archy se zvířátky, mlýnky, vozíky na písek, hrady, stáje pro koně, houpací koně, pokojíčky a kuchyňky pro panenky, domečky a nábytek pro panenky, loutková divadla, kupecké krámy, železnice, auta, sáně, ruční vozíky, obruče, stavebnice, kostky (kostkové stavebnice s nalepenými obrázky). Sortiment bude ještě větší, když uvážíme, že mnohý výrobek byl zhotoven v několika velikostech. Vyrábělo se také zboží z papíroviny.

Nyní bylo potřeba pro toto zboží získat odběratele, zákazníka. Během let se mnoho výrobců pokoušelo uvolnit ze závislosti na velkých obchodnících. To bylo velmi obtížné. Přála jim však dobrá hospodářská situace. Mnoho maloobchodníků získávalo své zákazníky ve velkých městech staré monarchie, zejména ve Vídni, Budapešti, Grazu, Linci, Agramu či Terstu. Nesmíme zapomenout ani na dnes stále známá a oblíbená lázeňská místa na Jadranu.
Zboží bylo baleno do beden, z čehož profitovali také výrobci těchto beden a rovněž tak přepravci (Caro a Jelinek). Součástí dílny musela být také malá účtárna, faktury, účetní knihy, korespondence a tiskopisy. Naštěstí se mladí muži ve škole naučili dobrému rukopisu.

Asi od roku 1908 přispěla k tomuto příznivému rozvoji mnohem racionálnější výroba, využívání existujících vodních elektráren a nově postavených parních strojů, ale i pořízení různých strojů poháněných benzinovým motorem. Velkým usnadněním práce bylo zavedení elektrického proudu v roce 1912 z elektrárny v H. Jiřetíně. Byly přijaty i novinky jako vypalování a stříkání barev. Stříkání se nejčastěji využívalo na zdobení pomocí šablon.

Propuknutí války 1914 - 1918 přineslo úplné zastavení výroby a náhlý konec rozvoje, její konec pak ztráty největších trhů. Navrátil se hlad a bezradnost obyvatel. Lidé si museli pomoc, bylo nutno začít znovu, to bylo těžké a namáhavé. Pokusy o export, vzhledem k nezkušenosti v tomto oboru, přinášely velké ztráty. Také výrobní družstvo (Eros) mělo jen minimální úspěch. Převládalo sobectví. Málo efektivní byla také odborná škola. Boj o ceny, často podporovaný odběratelem, nebyl vynechán, zvláště u některého zboží byl vyhnán do krajností. Snad se zde měla přidat také výroba zvířátek a panenek z látky.

Ke zlepšení zisku došlo teprve v letech 1926 - 1929. Ale to se již na obzoru objevovala tak zvaná "Světová hospodářská krize" se známými následky, vzestupným počtem nezaměstnaných i u nás. Počátkem třicátých let přicházeli do našeho kraje často zahraniční nákupčí, především z Míšně a Lipska. Vedli zde, asi od roku 1934, vážná jednání nejenom o vzorech hraček, ale samozřejmě také o cenách. Musela být zvažována konkurence v zahraničí i celém světě. Už v roce 1935 docházely první rozsáhlejší objednávky. Zvláště výhodná se ukázala možnost výrobců nakládat své zboží přímo do vagónů na nádraží v Deutschneudorfu. Vagón dojel k zákazníkům až před domovní dveře, pohodlně a lacino. Platba byla provedena okamžitě po dodání, což bylo pro výrobce asi nejdůležitější. Objemné dodávky odcházely do mnohých měst v Belgii a Anglii.

Ještě zvláštnost: Od nádraží v Deutschneudorfu byla položena jedna kolej na českou stranu k firmě J .A. Wagnera, Svidnický mlýn. Odsud bylo ještě v září 1938 naloženo zboží do Amsterdamu. Obchodní styky se udržely až do konce války".

Potud zpráva o výrobě hraček J. Greißla.

Farář Küchel v novoveské farní kronice z r. 1862 píše: "Letošní rok byl pro naše hory značně nepříznivý, protože kvůli válce v Americe (1861-1865) a nedůvěře Turecka vůči Rakousku bylo odtud na hračky jen málo objednávek".

Někteří dřevovýrobci a hračkáři.

V dolním svidnickém mlýnu, kde později stávala továrna J. A. Wagnera, byla už od roku 1819 v provozu pila a soustruhy k pronajímání. Již velmi brzy se zde vyráběly dřevěné penály, pravítka, psací potřeby a hasicí přístroje.

Nástupcem Wagnerovi pily ležící na Svidnici, byla továrna H. Seiferta z N. Vsi čp. 80. Její rámové pily pohánělo vodní kolo. Zhotovovaly se zde vozy, kola a jiné příslušenství. Na přelomu století továrna do základů vyhořela. Vedle obytného domu a stájí byla později znovu postavena a rozšířena nová, moderní továrna poháněná parním strojem.

V roce 1881 začínal Anton Walter v dolním svidnickém mlýnu s jedním pronajatým soustruhem. Později pracoval ve svém domě čp. 182. Roku 1924 získal jeho syn Raimund Walter továrnu J. Seiferta. Ta byla časem připojena k továrně na hračky G. R. Waltera (čp.180). Poslední rozšíření a modernizace byla provedena v roce 1938.

Anton Thiel senior, vlastnil v domě čp.143 u Panského rybníka, od roku 1853 pilu, kterou pohánělo vodní kolo. Na tomto místě postavil jeho zeť A. Monzer v roce 1895 novou, parní silou poháněnou pilu a továrnu na bedny, ve které byly instalovány nájemné soustruhy. Po jeho smrti převzal provoz jeho zeť Fritz Gabert. Ten vyráběl hlavně nejrůznější skříňky všech velikostí.

Kolem roku 1925 byla u nové silnice v Mikulovicích postavena továrna H. Thiela čp.114, zde se vyráběly také hračky.

Na kateřinské silnici v Mikulovicích v čp.103, postavil pan Glaser v roce 1895 továrnu na bedny, kde byl také používán parní stroj. Když se o několik let později dostal do finančních nesnází, odkoupil tuto továrnu A. Eckert. Ten zde umístnil nájemné soustruhy, které byly provozovány až do I. světové války.

Vánoční trhy.

Před první světovou válkou přicházelo v předvánoční době nakoupit dárky u výrobců hraček mnoho koupěchtivých, především z Mostu, Teplic a Litvínova. To přimělo, kolem roku 1925, kateřinské firmy na myšlenku uspořádat v místní tělocvičně vánoční trh. Trhu se zúčastnili také výrobci z okolí. Obrat pak stoupal každým rokem.

Spolek Němců, ve spolupráci s Německým tělocvičným spolkem v Nové Vsi uspořádal na I. adventní neděli 1929 vlastní prodejní výstavu na sále hostince "Lípa". Trh byl brzy obeslán nejen místními, ale i výrobci z širokého okolí. Nabízeny byly především hračky všeho druhu, umělecko-řemeslné výrobky, řezbářské práce i umělé květiny. Spolek Němců nabízel velkou paletu knih, od jednoduchých obrázkových až po náročnou literaturu. Ten kdo si koupil sáně nebo lyže, mohl je hned cestou domů vyzkoušet.

Protože byla Nová Ves pro zákazníky z hlediska dopravy výhodnější než jiná vzdálenější místa, rozvíjelo se zde pořádání vánočních trhů rychleji a předstihlo H .Sv. Kateřiny, kde bylo přibližně od roku 1933 od pořádání trhu upuštěno. Poslední vánoční trh v N. Vsi se konal v roce 1937. Po anšlusu (připojení českého území Sudet k Velkoněmecké říši, pozn J.P.) se dařilo sudetoněmeckým výrobcům velmi dobře. Prodejní výstavy se již nejevily více potřebné.

Obecní lesy.

Lesy obklopující Novou Ves a Mikulovice byly více jak dvě století majetkem knížat z Lobkovic. Hora Sv. Kateřiny vlastnila od povýšení na město, rozsáhlé obecní lesy na Adelbergu a Hübladungu. Lesy obepínající Novou Ves z východu, směrem na Křižatky jsou majetkem města Mostu.

Rolníci zde žádný vlastní les nevlastnili. Ani "Handfest" z roku 1564 nepřidělil prvním písemně doloženým osadníkům "obecní" les. Nedá se ani zjistit, zdali v pozdějších dobách takový les osadníci získali. V obci se mluvilo o tom, že v dřívějších dobách lesy patřící obci existovaly, rozkládaly se východně od konce polí, až k obecní hranici (k lesům města Mostu) a od Svidnice až k Mariánskému údolí. V první polovině 19. století les pravděpodobně přešel do knížecího vlastnictví.

V obecním soupisu pozemků z r. 1772 č. 4466, je vykázáno 4 527 Jochů (2 605 ha) lesa. V tehdejších dobách bylo zpravidla "vrchnostenské zboží" drženo ve vlastním katastru, mohlo by se tedy jednat o sporný obecní les. Teprve od zavedení "Josefínského soupisu pozemků" (císařský výnos z 20. dubna 1785), byly utvořeny jednotlivé obecní katastry, bez ohledu na hranice panství, jako správní (administrativní) a daňové jednotky. Výsledky vyměřování pozemků byly zaneseny do pozemkových knih.

Představený mostecké komendy křížovnického řádu, Johann Huber (1815 až 1827) vyhotovil stručný soupis majetku komendy, ve kterém též uvádí: "Nová Ves, kde později byl les koupen". Není známo, že by zde křížovnický řád les vlastnil, možná, že komenda již v předchozím století tento les prodala knížeti Lobkovicovi.

Poslední německý starosta Max Seifert v roce 1985 vyprávěl o tom, jak krátce po svém nastoupení do úřadu v roce 1938, byl pověřen obecní radou, aby se pokusil tuto záležitost kolem obecního lesa objasnit Ani na místních úřadech, ani na ústředí v Praze, mu nedokázali záležitost osvětlit Všude jen narážel na zeď mlčení. Na zasedání obecní rady 24. dubna 1940 referoval o svém bezvýsledném pátrání. Grémium rozhodlo ve věci dále pokračovat. Válečné události však těmto aktivitám zabránily.

Při staré mníšecké cestě se nacházely tak zv. "Jägerbusch" a "Gmeebusch" (obecní les). Tento přináležel k domu čp.70, "stará" škola. Výnos z dřeva byl součástí příspěvku pro učitele. Obec vlastnila úhrnem 0,51ha lesa