Zemědělství
Doba před zrušením nevolnictví roku 1848.
Dělení pozemků.
O tom, jak byl před rokem 1564 dělen zemědělský katastr, nemáme žádné zprávy. Od založení osady v roce 1564 zůstalo rozdělení pozemků až do odsunu téměř beze změny. Tato struktura pozemků je ještě dnes patrná (kamenné řady tvořící hranice pozemků pozn.J.P.). V "handfestu" pro první osadníky se říká: "pozemek ke každému domu náležející, byl odměřen a určen, aby vaším majetkem k dědickému sídlu byl". Z rozdílných dědických daní a robotních povinností lze usuzovat, že přidělené pozemky neměly jednotnou velikost. Pole na východní straně od obecní cesty byly až jeden kilometr dlouhé a asi 30 m široké o rozloze 11 případně 22 strichů (3,5 a 7 ha). Na západní straně byly pozemky kratší, neboť potok "Strutenbach" zde tvoří hranici katastru.
Mýcení pozemků.
Mýcení pozemků byla pro naše předchůdce, vybavené pouze jednoduchým nářadím, nepředstavitelná dřina, trvající celá staletí. Ojediněle byly mýceny až do druhé světové války. Kamenné řady (valy) a hromady jsou dodnes svědkové těchto průkopnických časů.
Edmund Wagner, který se narodil v Hoře. Sv. Kateřiny a působil jako školní rada v Ústí nad Labem píše o kamenných řadách ve svém článku: "...Za nesmírné námahy, dobývali osadníci půdu z divokých lesů, zpocení vytrhávali propletené kořeny, zakládali pěšiny a získávali místo pro své chýše a pole. Kamení z vymýcené lesní půdy rovnali na okrajích polí, jež zároveň tvořili hranice pozemků. To byl počátek kamenných řad". O několik vět dále pokračuje: "Tak nalezli všichni z pole vyhnaní útulek nahoře na kamenných valech a mají z vděčnosti vlastní krásu. Sem tam je také bříza, jeřáb, i javor se sem nahoru dostal. Na nich zpívají pěnkavy, strnadové, červenka a mnoho dalších, a jejich zpěv se nese nad poli. Pod ochranou houští a ostružiní žije zde mladý zpěváček z velikého ptačího světa, odtud pak podniká své první cesty do světa. Ale i jiná zvířena se objevila na mezích vytvořených člověkem. Mravenci a čmeláci, brouci a mouchy, motýly všeho druhu, hadi a ještěrky oživily kamenné řady, hnědé a šedé myši, v otvorech a dutinách mezi kameny si své obydlí zřídily lasičky a hranostajové".
Pastviny.
Drsné podnebí na krušnohorském hřbetu a vysoké množství srážek dovolovalo polní a zejména pastevecké hospodaření. Při minimální vrstvě ornice a vzhledem k tehdejšímu osivu mohlo být pěstováno jen žito a oves, později také brambory. Výtěžek ze sklizně byl trojnásobek a v dobrých letech až pětinásobek setby.
Dobytek býval od jara až do podzimu pod dohledem obecního pasáka na společných pastvinách, které byly ohraničeny stromy, hložím a velkými kameny.
Popsáno dnešními slovy, probíhala hranice pastvin od křižovatky obecního potoka (Dorfbach = Oberwasser) z příčnou stezkou (Quersteig, bývalá stará cesta "Brüder Weg do Brüderwiese") za novým hřbitovem k Svidnici, od Svidnice dolů k ústí obecního potoka a dále podél hranice katastru Hory Sv. Kateřiny (dříve patřící von Karlowitz) proti proudu potoka a zpět ke křižovatce příčné stezky (Quersteig-Brüder Weg). V "handfestu" je uváděno ještě jedno pastviště, dnešními slovy je popsáno takto: "Též špička mezi hranicí kateřinského katastru a dědicem Paulem Böhmem" (kde se tento pozemek nacházel není bohužel známo). Jako nejbližší hranice je uvedeno: "do Ladunger (Lesná) dobytek dojde". Obě pastviny byly později spojeny. Celková výměra pastvin v Nové Vsi činila v roce 1785 cca 233 ha (405 jiter). Z toho bylo 157,4 ha (273 jiter-Joch) veřejných obecních pastvin.
Je zajímavé, že domy od čp. 1 až 40 žádné pastviny nevlastnili. Pastviny patřili pouze k usedlostem na pravé straně od obecní cesty a to k čp.1, čp.24, čp.40 a na levé straně čp.25. To byly nivy, které se nacházely na místech přidělených v roce 1564. Všechny usedlosti od čp.95 na pravé straně obdělávaly od počátku 18. století různě velké pastevní pozemky. Tyto pole a role obhospodařovali celé generace rolníků, vybírali z polí velké i malé kameny a odklízeli houštiny a keře až do doby před druhou světovou válkou.
Mikulovice obklopovaly "dolní pastviny", které dosahovaly až k horní řadě domů "Ratschi" (část Mikulovic směrem k Červené jámě pozn. J.P.). Nad nimi se rozkládaly "horní pastviny". Po roce 1860 byla část dolních pastvin, které rolníci vymýtili, postoupena. Ve zprávě obecního zastupitelstva Nové Vsi se o kupní smlouvě s A. Köhlerem ze dne 20.6.1861 uvádí, že pozemek bude bezplatně odkázán. V dřívějších dobách bývala také pastviště pro kozy "Ziegenrücke", bohužel neexistuje o tom žádný písemný doklad.
Užívání pastvin bylo v zakládací listině výslovně omezeno: "Co ale se pastvin týká, jež byla Vám povolena, aby stezkám zvěře neuškodila". Lesy v tomto kraji byly lesy královskými (Königswalder pozn. J.P.). Král zde měl rovněž právo lovu a loviště nesměla být krácena. Bylo také zakázáno pastviny ohrazovat plotem, neboť by to "stezkám zvěře škodilo". Značné škody páchala černá zvěř a jeleni. Žádný rolník však nesměl na vysokou zvěř vztáhnout ruku. Za pytláctví hrozil těžký žalář až trest smrti. "Škodnou" zvěř, jako medvěd, vlk, rys, vrána, jestřáb nebo liška mohl každý do želez (pasti) a sítě chytit a usmrtit, nesměl ale použít psa nebo pušku. Za ulovení "škodné" byla častokrát vyplacena zvláštní odměna. Ze sousedního sasského okresu je známo, že tam za ulovení jednoho vlka byla odměna korec (měřice= 61,5l) zrní, a za ulovení staré lišky nebo chycení supa byly vyplaceny dva groše. Poddaným bylo povoleno chránit své pozemky před divokou zvěří hlídkováním s ohněm, křikem a bubnováním nebo také za pomoci malých psů. Velcí psy, kteří obíhali kolem pozemků, museli nosit na krku 5/4 lokte dlouhý klacek, který jim zabraňoval pronásledovat divokou zvěř.
Po změně rolnického hospodaření, v polovině 19. století, bylo společné užívání pastvin již zastaralé. Pozemky proto byly rozděleny na parcely a obcí prodány. Tak vznikly mnohé úzké pruhy polí v nářečí nazývané "Porten". Pruhy polí "Ziegenrücke", které se táhly od silnice nahoru k Strážnému vrchu (Wachhübelkuppe), byly přibližně 340 m dlouhé, 10,2 m široké a je jich plocha měřila cca 3560 m2, neboli 1 1/4 korce (Strichu).
Pěstování brambor.
V první polovině 18. století, se zlepšily zemědělské pěstební metody. Ještě dříve, než král Bedřich II. ve své pruské zemi poručil pěstování brambor, k zajištění kvalitní a dostatečné výživy pro své vojsko, byla tato hlíza již v Krušnohoří známa. Vlastivědec Max Wirsing z Wunsiedelu objevil v městském archivu spis o sporu mezi farářem Keppelem a rolníky z Pilgramsreutu (v Bavorsku pozn.J.P.). Podle tohoto spisu měl rolník Rogler z Pilgramsreutu již kolem roku 1640 hlízy brambor, které mu při návštěvě přivezl příbuzný z Roßbachu u Aše. Již první zkušební sadba přinesla dobrou sklizeň, a tak se mohl v následujících letech přesvědčit on i ostatní rolníci o výhodách pěstování brambor.
V roce 1697 bylo v Pilgramsreutu osázeno 640 záhonů, ze kterých bylo tehdy sklizeno odhadem 200 centů brambor. Spor tehdy vzplál proto, že rolníci sice měli za povinnost odevzdávat faráři desátek z výtěžku obilí, ale nikoliv z úrody brambor. Boží muž však žádal desátek i z brambor.
Již v roce 1588 sepsal osobní kuchař mohanského kurfiřta, Marcus Rumpold, recepty na jídla z brambor, kde je nazval vedle chleba, hlavní lidovou potravinou. V mníšecké kronice se můžeme dočíst, že již v roce 1640 zde byly brambory pěstovány. Ty sem mohli přinést vojáci, kteří zde měli vojenský tábor.
První brambory dala sázet vrchnost z Červeného hrádku v roce 1717. Rolníci z počátku převzali pěstování brambor jen velmi váhavě, avšak v následujících desetiletích se pěstování rychle rozšířilo. Od roku 1764 je prokázáno pěstování brambor také na rytířském statku v Olbernhau.
Pěstování lnu
Len býval, spolu z vlnou, počítán mezi hlavní produkty selského samozásobování. Když výnosy z důlní činnosti poklesly, získalo na významu punčochářství a tkaní plátna. Proto skoro každý rolník na horách pěstoval také len.
Klimatické podmínky pro pěstování lnu v Krušnohoří byly obzvláště dobré. Rostlina nemá ráda příliš teplé podnebí, spíše vydatnou zimní vláhu a hojné dešťové srážky. Výsev se provádí v květnu. Na ušlechtilé, hustě vedle sebe rostoucí, blankytné květy byl nádherný pohled. Při větru a za slunečního svitu se mohlo člověku zdát, že vidí vlnící se horské jezero. Po dobu tří měsíců bylo potřeba pole pečlivě zbavovat plevele, aby len hustě narostl a zpříma držel, tím se v rostlině prodlouží a zjemní vlákna. Zralý len bývá asi metr vysoký. Z modrých květů se vyvinou semenné tobolky velké jako hrách. Při sklizni se zralé rostliny lnu vytahují ze země i s kořeny (len se trhá, nekosí) a svazuje, staví se do "mandelů" a několik dní suší. Ve stodole pak byla stébla suchých rostlin protahována přes asi třicet centimetrů vysoký hřeben, který byl upevněn na trámu, tomuto se říkalo - drhnutí.
Odpadlé tobolky se sbíraly a uskladnily, ty se později rozevřely a uvolnila se z nich semena. Ze semen se pak v lněných mlýnech lisoval lněný olej, který býval neodmyslitelnou součástí kuchyní horalů. Lněný olej se osvědčil také v lidovém léčitelství, především při onemocnění žaludku a střev, našel uplatnění i při poruchách trávení. Dnes je nejvíce využíván v chemickém průmyslu a při průmyslové výrobě barev.
Stonky rostlin pak byly rozloženy na loukách nebo strniscích a vystaveny po dobu tří až pěti týdnů rose a dešti, někdy byly pokládány do stojaté vody. Tím došlo k procesu kvašení a odstranění rostlinného lepidla z lodyhy. Tento postup se nazýval - rosení, máčení. Nakonec se stébla v drtírně (Brechhäusel) usušila (též "rösch"-křehký), tím byl len dobře připraven k dalšímu zpracování. Takový "Brachheisln" býval téměř v každé krušnohorské vsi. Kvůli častým požárům stávaly poněkud stranou nebo na okrajích vsí. V Nové Vsi stával při staré cestě na Mníšek u "Armenhaus" - chudobince (nad pozdější hasičskou zbrojnicí, dříve Turnhalle) a v Mikulovicích u domu čp. 62 Franze Seiferta.
Po usušení pokračovalo zpracování lnu na tak zvané trdlici (Brechen). Svazek lnu se v dřevěné trdlici na několikrát nalomil, tím se oddělilo vlákno od suché zdřevnatělé části stonku. Z takto získaného vlákna se na kmitacím kole odstranily zbytky stonků, čímž se stalo vlákno čisté a poddajné. Potom následovalo vyvochlování neboli česání. Na česací stolici byly do prkna zatlučeny železné hřeby, které vytvářely jakýsi kartáč. Na jedné stolici bylo těchto "kartáčů" několik. Rostlinné vlákno vzniklé z lýka, se několikrát protáhlo přes železné hřeby, tímto se odstranily poslední nežádoucí zbytky stonků, zároveň se vlákno narovnalo. Délka vlákna byla 30 až 80 cm. Hrubá surovina, nazývaná též koudel, se používala na tkaní hrubých pytlů, jemnější dlouhá vlákna se zpracovávala předením pro výrobu plátna.
Předení lnu byla zimní práce žen a děvčat. Ty rády zašly s kolovrátkem k sousedům, kde při vyprávění vesnických novinek jim šla práce lehčeji od ruky. Vedle kolovrátku stála přeslice, svislá tyč, kolem které bylo ovinuto vlákno tak , že při předení se dalo vlákno lehce rukou povytahovat. Vřeteno u kolovrátku, bylo uloženo napříč přes podnožku a při otáčení vrčelo. Vytahovaná vlákna s přeslice se následně stáčela v jedno pevné vlákno na přízi. Mezi palcem a ukazovákem nechala přadlena vlákno plynout k navíjecí cívce. Z cívky byla příze z velkou trpělivostí navíjena na vrátek z kterého se odebírala přadena. Tisíce otáček, by se napočítalo na jedno přadeno. Do přadena zpracovaná příze, byla základní surovinou pro tkaní.
Na tkalcovském stavu bylo zhotovováno plátno hrubé (wirchene) a jemné (flachsene). Utkané plátno se vyvařilo v kotli do kterého se jako přísada dával popel ze dřeva, pak se plátno vymáchalo. Dále následovalo bělení na trávníku, kdy se plátno několikrát za den kropilo vodou. Slunce a voda dodalo plátnu pěknou bílou barvu. Přidáním barevné vlny (ponejvíce červené nebo modré) vzniklo, ještě dnes známé červeně nebo modře kostkované ložní povlečení.
Staré postupy pěstování lnu a jeho úprava je zde popsána podrobněji, neboť tkaní či spřádání lnu přichází po mnoha letech opět do módy. Zde popsaný pracovní postup není již více jak sto let používán. Po dobu druhé světové války museli zdejší rolníci len pěstovat, aby tak přispěli k zlepšení zásobování surovinami. V poslední době se zdá, že zájem o tuto rostlinu a její možnosti užití opět vzrůstá.
Posledních padesát let
Od počátku 20. století byla zemědělská činnost stále více racionalizována. Malé plochy pozemků, místy velmi příkré stráně a chudoba zdejších rolníků tento rozvoj v horských oblastech zpomalovaly. Ve vsi nebyl do odsunu žádný traktor. První sekačku koupil, kolem roku 1930, stavitel a zemědělec A. Kaltofen. První vůz opatřený pneumatikami zhotovil kolem roku 1934 strojník F. Mooz pro rolníka a obchodníka ze dřevem M. Eckerta. Ve stejnou dobu si nechal postavit J. Wagner, vůz na seno, opatřený rovněž pneumatikami od M. Waltra. Ten usnadňoval práci na příkrých a podmáčených stráních. V obci nebylo ani žádné hospodářské skladiště. Umělá hnojiva byla drahá a prostředky na hubení plevele zde ještě nikdo neznal. Aby bylo možno využít slevy s ceny při větších nákupech, byl zde i v sousedních vsích založen "Spolek malorolníků a baráčníků".
Zvěrolékař sídlil pouze v Olbernhau a Neuhausenu, ve zdejší české hraniční obci nikoliv. Základní pojmy a postupy veterinárního lékařství však znal téměř každý zemědělec. Na venkově lidé mnohé znali od svých předků a dokázali toho využívat jak v lidovém, tak živočišném léčitelství. Často byli voláni i k naléhavým případům. Nucená porážka krávy nebo dokonce dobytčí nákaza mohla přivodit malozemědělci velké hospodářské těžkosti. Aby byly zmírněny zlé následky, byl kolem roku 1880 založen místní spolek pro pojištění hovězího dobytka. Výše spolkového příspěvku byla stanovena podle počtu pojištěných kusů dobytka. Členská listina z 11.2.1945 uvádí, že desetiletá kráva je oceněna 550 RM a pololetní pojistné bylo pevně stanoveno na 5,50 RM. Pokud částka na pokrytí škody nestačila, byl členům spolku navýšen zvláštní příspěvek.
Neúroda a hladomor
Ve starých zprávách se velmi často hovoří o hladu a bídě v Krušnohoří.
Rok 1616 přinesl do Čech, a obzvláště do hor, špatnou úrodu provázenou v roce 1617 velkou drahotou. To se projevilo podloudným obchodem s obilím. Na mnoha místech nebyl od konce zimy až do nové sklizně ani chleba. Kvůli vytrvalému suchu nebylo ani dost krmiva pro dobytek. Lidem nezbývalo než porážet svá domácí zvířata. Válečná vojska neustále táhla přes hory. Vojáci často zabavili nebo vyplenili i poslední korec obilí. Během válečné zimy 1632/33 vojáci vraždili a kradli všude kam vtrhli, lidem sebrali i poslední kousek chleba, poslední pytel obilí a zabili poslední prase. V širokém okolí zavládl hladomor. Vyhublé obyvatelstvo nemohlo odolat nastupující morové nákaze. Od dubna 1633 zde měl anděl smrti opět bohaté žně.
Ze zprávy o sto let později se dovídáme: "Roku 1746 byla těžká doba, žádný výdělek a drahé časy. Korec (93,5 litru) zrní stál na začátku roku 3 kopy (kr.) a později až šest kop. Tak to bylo až do další sklizně. Potom šla cena dolů až na čtyři kopy. Navíc byla v tomto roce suchá zima, sněhu málo, mráz snesitelný, duben pak velmi vlhký, ale další měsíce po celý rok suché. Byl tak velký nedostatek vody, že lidé si svou skromnou úrodu nemohli ani semlít. Rolníci z venkova vozili obilí ke třem, čtyřem i pěti mlynářům a dávat jim museli dvojitou měřici (poplatek za semletí). V Ohři, Labi a jiných velkých tocích bylo tak málo vody, že ani nejstarší lidé to nepamatovali".
Obzvláště zlý hladomor byl v letech 1771 a 1773, a jako vždy v bídných časech byla následkem velká drahota. Chleba se pekl z rozřezaného sena a stromové kůry a lidé museli jíst i kořínky. Mnoho lidí trpělo hladem. Pod trestem smrti, bylo zakázáno vyvážet z Čech obilí. A právě v této hladové době byla stavěna novoveská fara. Dnes už ani nedokážeme posoudit, jak velkou oběť museli tehdejší lidé pro svůj chrám Páně a k němu patřící faru přinést.
Ve starých letopisech se dočteme o deštivých nebo naopak suchých letech, o vymrznutí setby, příliš brzy napadnutém sněhu či pozdních oblevách. Také o tom, kdy na podzim na polích zamrzly brambory a řepa. Jindy zas o tom, kdy v létě kvůli dlouhým dešťům shnilo seno na loukách. Mlýny bývaly před zavedením parního stroje a elektrického proudu, poháněny vodní silou. Stávalo se pak, že celé měsíce nezapršelo, vyschly potoky přivádějící vodu k náhonům a nečinné mlýnské kameny ztichly.
Rolníci, kteří měli robotní povinnost, museli ještě část své nepatrné sklizně odvádět, a to buď majiteli pozemků, nebo klášteru či faráři, nebo povinně odprodat. A to nejen obilí, ale také jiné produkty jako maso, husy, slepice, kachny, vejce, len a jiné. Nebylo pak co dát na stůl a matky neměli čím nasytit hladové krky. A když se spotřebovala mouka a šrot, bylo velkým pokušením použít k semletí osivo. Často bývalo před malým rolníkem těžké rozhodnutí. Děti plakaly z hladu a chtěly chléb. A tak nejednou bylo ze zrní určeného k výsevu odebráno v naději, že příští rok přinese dobrou úrodu. Když pak v takové špatné době nestačilo ani seno na krmení přes zimu, musely být krávy, jedna po druhé poraženy. Někdy byla taková nouze, že krmivo vystačilo sotva pro tažná zvířata.
V roce 1853 trpělo celé Krušnohoří velkým nedostatkem vody a příštího roku se objevily na loukách velké travní housenky, které louky zcela zničily. Ke konci června však přiletěly houfy mořských vlaštovek, které zakrátko housenky zlikvidovaly.
Roky 1834 až 1836 přinesly velmi suchá léta, jaká se v Krušných horách vyskytují velmi zřídka, letní noci r. 1836 byly velmi chladné zatím co dny bývaly horké. Zima 1836/37 se vyznačovala neobyčejným množstvím sněhu a velkými bouřemi. Dne 6.7.1835 se přehnalo přes N. Ves strašlivé krupobití, které zničilo celou úrodu. Roku 1842 bylo suché počasí, které mělo za následek menší výnosy a tím velkou drahotu. O deset let později opět zavládla velká bída a hlad. Z dobročinné sbírky získala Nová Ves ke zmírnění nouze 6 korců pšenice, 40 korců žita, 30 korců ječmene, 4 korce hrachu, 10 korců brambor, 4 korce ovsa, 1 korec čočky a velké množství brambor na sadbu (1 korec = 93,5l). Také zima 1853/54 nebyla moc příznivá. Korec žita se tehdy prodával za 15 zlatých, pšenice za 16 zl., ječmen za 9 zl., oves za 7 zl. a brambory za 4 zl. Denní mzda v oné době činila 36 krejcarů a celodenní strava.
Ke zmírnění bídy zřídil tehdejší c.k. okresní hejtman Johann Tschary sbírku, která nesla název "Alžbětin-pomocný fond", výnos sbírky byl uložen u Pražské spořitelny, aby byl zúročen. Z těchto úroků byly poskytovány malým rolníkům bezúročné zálohy na nákup náčiní, osiva a podobně. Kromě této pomoci dostali obyvatelé také chléb (ten byl pečený z ječmene), hrách a brambory, které si rozdělili. Na jaře roku 1854 byly rozděleny brambory na sadbu, bohužel 28. června v 10 hodin večer přišlo hrozné krupobití, které celou úrodu zničilo, tím nedostatek a bída ještě vzrostla. Po tomto následovala mimořádně studená zima 1854/55. Okresní hejtman zaslal ubohým obyvatelům jako pomoc 200 zlatých a právě tolik i kníže Ferdinand z Lobkovic.
Neznámý dobrodinec věnoval biskupské konsistoři obligace (dluhopisy) v hodnotě přes 500 zlatých s 4 1/2 % zúročením, pro Ústav pro chudé, Litoměřické diecéze. Dvě obligace (č.137) byly dne 22.4.1855 pro tento účel doručeny duchovním v Malém Háji a v Nové Vsi, "aby tyto obligace vytvořily zvláštní fond a z nich navýšený úrok, každoročně od 15.12.1854, se zřetelem na posudek duchovního a za pomoci starosty obce mezi ubohé a trpící rozdělen má býti". O velké bídě a nouzi v roce 1854 vyprávěly ještě naše babičky. Tehdy strašně trpěli lidé i dobytek. Když bylo spotřebováno veškeré krmivo, byl dobytek krmen slámou z doškových střech. Poslední kráva jež přežila zimu, byla počátkem jara tak slabá, že už nemohla ani stát. A tak jí naložili na dřevěné sáně a vytáhli z chléva na první jarní pastvu. Kam až mohla dosáhnout, škubala si stébla trávy. Tak byla stále dál popotahována, až se pomalu opět zotavila.
V roce 1860 byly ceny hlavních životních potřeb následující: obilí - 1měřice(61,5 litru) 3zl. 24kr., brambory - 1měřice 1zl. 16kr., mléko - 1máz 8kr., máslo - 1libra 50kr., sýr - 1libra 10kr., hovězí maso - 1libra 12kr., seno, jetel, otava - 1cent 1zl. 48kr., palivové dřevo-tvrdé - 1sáh 8zl., měkké - 6zl. 10kr., plat za odvoz 1sáhu a míle - 1zl. 93kr., uhlí - 1cent 26kr., dřevěné uhlí - 1kubická stopa 10kr., cihly - 1000ks. 19zl., prkna - 1kopa 12zl. 41kr., šindele - 1kopa 1zl. 80kr.
Mzda: služebnictvo (čeleď), kromě ubytování a stravy ročně pro čeledína v penězích 55zlatých pro děvečku 40 zlatých.
Ve zprávě z roku 1863 farář o úrodě uvádí: "pro velké sucho téměř nulová, ani nejstarší lidé nepamatují tak málo sena a otav.
Jaro roku 1867 bylo obzvláště studené, sníh padal ještě od 23. do 25. května. Korec obilí se prodával od devíti do deseti zlatých, a i práce dřevosoustružníků se úplně zastavila. Všude panovala hořká bída.
V období I. světové války uskutečnily nepřátelské mocnosti hospodářskou blokádu Německa a Rak.-Uherska. V roce 1915 byla proto mouka a chleba na příděl. Každá osoba obdržela 1kg chleba, 470g žitné a 500g pšeničné mouky na týden.
Léto 1915 bylo velmi suché. Nebyly téměř žádné brambory a i obilí se sklidilo mnohem méně. A tak se stalo, že na jaře 1916 byla na mnohých místech velká bída. Předejít této situaci měla na podzim 1915 evidence zásob brambor a na jaře 1916 povinná dodávka za stanovenou cenu 9 korun za cent. Denní příděl pro jednu osobu činil 500g. Na volném trhu se prodával cent brambor za 16 až 24 korun. Na příděl byla rovněž řepa a tuřín. Těžce pracující dostávali půl chleba týdně navíc, avšak se zhoršující se situací v zásobování, byl tento příděl na jaře 1917 zrušen. V této době kvetl černý a směnný obchod. Farář podává zprávu o tom, jak lidé chodili široko daleko, aby si pro sebe opatřili pšenici, žito či ječmen. Jako směnný prostředek sloužily horalům hlavně borůvky, maliny a také houby.
Když si pak Uhersko v roce 1917 ponechalo celou svou sklizeň jen pro sebe a když ani čeští rolníci skoro nic nedodali, situace v zásobování se ještě více zhoršila. Příděl 1,26kg chleba a 500g mouky týdně nebylo možno již dál udržet. Na místo kuchyňské mouky se používala kukuřičná a kukuřičná krupice. Od dubna 1918 byl příděl již jen 1/2 chleba týdně. Z Německa přicházela jen krmná řepa a sušená zelenina. Až do konce války zůstala situace v zásobování napjatá.
Monarchie byla rozbita, avšak nové obchodní aktivity se ještě nemohly rozvinout. Chleba se dal koupit volně, pokud si pekař opatřil na černém trhu mouku. Cena chleba byla pět korun, ale na jaře 1920 se prodával už za sedm korun. Pšeničná mouka se prodávala od jedenácti do dvanácti korun za kilogram. Zároveň se každý měsíc zvyšovaly mzdy, což vedlo k rychlé cenové inflaci.
Dělník, který pracoval před rokem 1918 na stavbě dráhy vedoucí údolím Svidnice, měl hodinovou mzdu čtyři marky, to odpovídalo o něco víc než jedné rakouské koruně.
Po roce 1923 se začala hospodářská produkce měnit, změnily se hospodářské postupy, byly zavedeny vědecké metody pěstování, výzkum osiva a výrazně vzrostlo využití strojů. Zlepšilo se skladování a přepravní kapacity.
Zde na horách proběhl tento rozvoj pomaleji. Kolem roku 1880 se začala zakládat rolnická družstva, jejich smyslem bylo společně čelit různým neštěstím a pohromám, které postihly jednotlivce, například při úrazu, požáru, epidemiím, živelným pohromám a podobně. Dříve pro jednotlivce, tak obávané strašidlo hladomoru, bylo společným osudem zažehnáno. Přesto býval hlad a bída v mnohých rodinách stálým hostem, to když živitel rodiny byl bez práce, matka nemocná nebo když bylo nutno nasytit příliš mnoho dětí.
Na podzim roku 1929 propukla světová hospodářská krize a mnoho lidí tehdy přišlo o práci. Podpora byla "k žití příliš málo a k umírání příliš mnoho". V mnoha rodinách zavládla opět hořká bída.
V letech II. světové války fungoval pro potraviny a zboží denní potřeby, řízený přídělový systém. Příděl se prováděl prostřednictvím potravinových lístků a odběrových poukazů na výrobky denní potřeby. Průmysl, řemeslníci a zemědělci museli včas a podle plánu vyprodukovat své zboží a za přesně určené ceny je odvádět do státních sběrných středisek. Totéž platilo pro finální maloobchodní ceny. Provinění proti předpisům bylo tvrdě trestáno. Tak se stávalo, že v mnohých rodinách, především v prvních letech války, se snědlo více masa, salámu, másla a sýra než v dobách míru. Stav zásobování potravinami se od roku 1943 pomalu a později rychle zhoršoval.
