Kostel sv. Michaela v Nové Vsi v Horách

---

Předchůdci kostela.

Dnešní kostel měl dva předchůdce. Místo kde stával první kostel, svědecky prokázaný již v roce 1384, neznáme. Tento kostel byl zasvěcen Archandělu Michaelovi.

Při výpadu do Saska v roce 1429 husité tento dřevěný kostel vypálili a duchovní zabili. Zemřeli asi v plamenech dřevěného kostela. Vyznavači husitské víry se zapřísáhli, že katoličtí kněží, mniši a jeptišky jsou vinni z uvěznění a upálení reformátora Jana Husa po koncilu v Kostnic, a proto i oni musí zemřít v ohni.

Také o následujícím kostele nemáme žádné hodnověrné informace. Pravděpodobně jej postavil mezi léty 1520 až 1530, snad již o něco dříve ( kolem roku 1480) Lorentz Glatz z Altenhofu. Jeho zeť Sebastian z Veitmile věnoval v roce 1537 kostelu zvon, který nesl tento nápis: "Verbum Domini manet in aeternum MDXXXVII" ( Slovo Boží je věčné 1537 ). Od roku 1591 až do roku 1624 sloužil kostel jako evangelická modlitebna. V roce 1629 byl arcibiskupským vikářem z Postoloprt (Postelberg) opět vysvěcen na katolický ritus.

Ze zachovalé kostelní kroniky, která začíná rokem 1650 se ještě něco málo dovídáme o renovačních pracích v tomto kostele. Důvodem těchto kusých informací bylo komisní spravování farnosti. Teprve přibližně od roku 1690 byla farnost výhradně příslušná k duchovní správě v H. Sv. Kateřiny.

Po vysvěcení dnešního kostela v roce 1784, byla vysloužilá kostelní budova prodána. 10 dubna 1886 starý kostel vyhořel. Na tomto místě byl postaven dvojdomek, který byl nazýván "Starý kostel".

Ferdinand Vilém Popel z Lobkovic v roce 1687 koupil kromě jiných osad, také Novou Ves v Horách (Gebirgsneudorf) dříve Rottendorf. Minimálně od roku 1690 usiloval o opětovné zřízení fary v Nové Vsi u pražského arcibiskupa. Celá záležitost se prodlužovala, neboť byl tehdy nedostatek knězů. Po jeho smrti 24. ledna 1708 zdědil zámek a panství Jezeří jeho syn Oldřich (Udalrich) Felix z Lobkovic. Snažil se splnit přání svého otce a vyřídit záležitost kostela v Nové Vsi. Nestalo se tak. Dne 30. září 1722 byl 63letý hrabě Oldřich Felix, nedaleko Jezeří, při sledování práce dřevařů, kteří káceli stromy, sražen padajícím dubem a těžce zraněn. 4. října 1722 pak zemřel. Jeho mrtvé tělo bylo 6. října 1722 pohřbeno v kapucínském kostele v Mostě. Na místě neštěstí byla později postavena Křížová kaple (nazývaná též "hraběcí kaple").

Poslední vůle z 3. října 1722 týkající se též věci novoveského kostela uvádí: "...jest-li že konsistoř odpoví, nová fara v Nové Vsi vztyčena bude, moji dědici, tak jako i má paní manželka nechá zbytek udat,...kanovník Thiel přispěje". Vdova po Oldřichu Felixovi v roce 1727 věnovala 500 zlatých jako nadaci na 52 mší ročně, a za 2000 zl. pak měla být postavena nová farní budova.

Marie Josefa z Lobkovic, rozená z Bubna a Litie, zemřela v roce 1729 bez potomků, čímž zanikla linie Oldřicha Felixe. Panství Jezeří zdědil Jan Jiří Kristián z Lobkovic.

V souvislosti z vyřizováním povolovacího jednání předložil tehdejší farář z H. Sv. Kateřiny Wenzel Widim (1727 - 1734) soupis příjmů z novoveského kostela a osady Mníšek. Ve své zprávě farář Widim uvádí počet "duší", zřejmě pouze katolíků, v Nové Vsi 295 a Mníšku 140. Z obou obcí činily církevní příjmy dohromady 201 zl. 48 kr. ročně. Z ostatních míst církevní farnosti H. Sv. Kateřiny s Malým Hájem, Rudolicemi a Mikulovicemi 251zl 17kr. Tehdy čítala H. Sv. Kateřiny 518, Malý Háj 87, Rudolice 118, Brandov 288, Grünthal 21, Lesná 50 a Mikulovice 148 katolických duší. Bohužel ve zprávě se neuvádí, kolik v těchto obcích žilo evangelíků (protestantů). Pouze v Grünthalu se připomíná 84 luteránů.

Záležitost fary se stále vlekla. Hrabě Jan Jiří Kristián z Lobkovic žádal církevní úřad o naplnění svých závazků přijatých ze závěti.

Konsistoř položila kateřinskému faráři Schwenkovi 10. října 1747 celkem 26 otázek na které měl odpovědět. Jeho odpověď zněla:"V Nové Vsi je už od dob luteránských kostel s křtitelnicí a farou, jež je považován od roku 1690 jako filiální kostel H. Sv. Kateřiny, dříve, od roku 1629 obstarával duchovní správu farář z Boleboře (Göttersdorf), občas ze Souše (Tschausch) a od roku 1671 do roku 1690 farář z H. Jiřetína (Obergeorgenthal), žádný katolický kněz tu neleží pohřben, pouze odděleně jeden kacíř (pravděpodobně evangelický farář Isias Fabricius nebo Johann Lucas), k zdejší kapli patří ves Mníšek, k níž má být připojena ještě farnost Mikulovice, kromě toho hodlá zdejší farář postoupit ještě Lesnou, neboť tato ves je velmi vzdálená, žádný desátek neplatí a poplatky vynášejí nanejvýše 2 zl".

 Farář dále uvádí, že v případě postoupení novoveského farního kostela, který je velmi malý (cca 30 loktů dlouhý a 17 loktů široký) a jehož kapitál činí 1500 zl, sníží se jeho příjmy o 177 zl. 27 kr. a zůstane jen 237 zl.14 kr

Dne 19. a 20. listopadu 1747 dostavila se do H. Sv. Kateřiny komise vedená hospodářským ředitelem Jezeří Felixem Loosem. Vše si prohlédli, nahlédli do knih a vypracovali následující posudek: "Kostel sv. Archanděla Michaela v Nové Vsi z vnějšku 19 loktů široký, 8 loktů vysoký a 36 loktů dlouhý, od fary je 90 loktů vzdálený a od hostince 15 loktů. Zdi jsou kamenné, střecha a horní část kostela ze dřeva, vše je v obstojném, ale nedostačujícím stavu, je opravován z kostelního jmění získaného od knížete". Tato zjištění měla následující výsledek: "Podle údajů faráře odebírá od Nové Vsi a Mníšku v penězích a naturáliích 151 zl. a 7 kr. Kdyby měla Nová Ves vlastního faráře, pak by příjmy z nadací činily 200 zl. 19 kr. Učitel z Nové Vsi dostává 56 zl. 40 kr, a sice na plat od Nové Vsi 11 zl. a Mníšku 5 zl. 30 kr. Z každého křtu dostane 30 kr., z pohřbu 15 kr.,každého sňatku 50 kr a za svátek 6 kr. Na školné od dětí 13 zl., za koledu na Tři krále 2 zl. 30 kr., na Zelený čtvrtek 1 zl. 20 kr. k tomu má celkem 8 strichů polí. V současné době činí počet duší v Nové Vsi a Mníšku 529. Bohoslužby obstarává kateřinský farář následovně: první a třetí neděli slouží ve svém farním kostele v H. Sv. Kateřiny, druhou neděli v kapli v Brandově a teprve čtvrtou neděli ve filiálním kostele v Nové Vsi. Mimo toto, pokud žádná bohoslužba není, vykonává zádušní svaté mše a vyučuje děti křesťanskou nauku.

Co se týká příjmů, získal kateřinský farář od obce Nová Ves: za dvanáctkrát vykonanou bohoslužbu v roce služné 10 zl.,za každou vykonanou zádušní mši a za svátky (á 10 kr) 7 zl. 30 kr., za vysvěcení domu (při svátku Tří králů) 3 zl., za příjímání na Zelený čtvrtek 1 zl. 30kr. Od obce Mníšek: plat 5 zl., za zádušní mše (á 5 kr.) 3 zl. 45 kr.- za vysvěcení domu 1 zl. 30 kr. a na Zelený čtvrtek 1 zl. Kromě těchto příjmů, obdržel od obou obcí za procesí na velikonoce, svatodušní svátky, svátek všech svatých, svátků vánočních a Tří králů dohromady 4 zl. 30 kr., dále jídlo za 3 gr. na cestu k sv. křtu, obilí ze 6 strichů (polovinu na Jiřího a polovinu na Havla) z toho dva díly od Nové Vsi a jeden díl od Mníšku a 4 sáhy dřeva.

Od mosteckého magistrátu (majitele panství Mníšek) dostal farář za čtyři bohoslužby zrno ze 2 strichů, 4 sáhy měkkého dřeva á 45 kr. a dvě vědra piva. Naproti tomu panství Jezeří poskytlo novoveskému kostelu obilí ze 4 strichů, 4 sáhy palivového dřeva (které si novovesští mohli zdarma narubat) a od nařízení hraběte Ferd. Viléma z Lobkovic z 1. července 1692 ještě 6 věder piva (neboť ve staré faře se pivo čepovalo), dále 3 zl. z pivní daně a 26 zl. na 52 svatých mší, které ovdovělá hraběnka Maria Josefa z Lobkovic stanovila".

Výnos z novoveské farnosti byl tehdy místo 43 zl. jen 33 zl., a proto se panství Jezeří zavázalo přispět, z hraběcí nadace z roku 1727, částkou 152 zl.

Také kateřinský kantor (tehdy Johann Josef Lenk) by odloučením vsí Lesná a Mikulovice tratil na penězích 15 zl. ročně (desátek činil 3 zl. 24 kr. a podpora 12 - 15 zl.

Zastupitelstvo H. Sv. Kateřiny jakož i Brandov a paní ze Schrollenbergu na Grünthalu protestovaly proti plánovanému odloučení Nové Vsi. Především farář Schwenk nesouhlasil se zamýšleným odloučením. Dne 1. prosince 1747 poslal konsistoři vlastní zevrubný výkaz. Vněm uvádí, že kvůli odloučení N. Vsi, Mikulovic, Mníšku a Lesné ztratí 218 zl.57 kr. jakož i 152 zl. nadace pro N. Ves z roku 1727, celkem 350 zl. 57 kr. a z příjmů by mu zůstalo jen 336 zl. 46 kr.

Dne 4. října 1755 zemřel bývalý majitel panství Jan Jiří Kristián z Lobkovic z roudnické větve. Kapitál založený v roce 1727, který byl určen ke zřízení samostatné farnosti, vzrostl během doby na úrocích z 2000 zl. na 5700 zl.,dne 16.10.1767 přidal kníže ještě dalších 300 zl. k úpravě fary a zbývajících 5000 zl. jako kapitál na dotace ke zřízení farnosti. To mělo za následek, že konečně dne 31. července 1768 byl vystaven "Erektions - Instrument", potvrzen arcibiskupskou konsistoří 26. srpna 1768 (podepsán pražským arcibiskupem Antonínem Petrem) a nakonec dne 4. srpna 1768 byl zapsán do zemských desek.

Tímto se stala Nová Ves opět samostatnou farností.

Na základě této listiny by měl příslušný farář dostávat roční úroky z dotace 200 zl., z desátků od N. Vsi, Mikulovic a Mníšku 67 zl. a z "Pfarrkasse" od konsistoře dalších 50 zl., k tomu dostával od vrchnosti ročně ještě: 4 strichy obilí á 2 zl., sud (nebo 4 vědra) piva á 15 zl., pak ještě výtěžek z 31 1/2 strichů kostelního pole, které bylo dosud v držení duchovního z H. Sv. Kateřiny. Deputátní dřevo bylo dáváno v naturáliích. Ostatní (pivo a obilí) bylo v posledních desetiletích vyjádřeno příslušnou hodnotou peněz a faráři proplaceno. V roce 1935 dostal novoveský farář od města Most stále ještě proplaceno 1,96 hl. obilí v ceně 178,36 Kč a 1,13 hl piva v ceně 237,50 Kč. K tomu 12 kubíků měkkého palivového dřeva v naturáliích.

Stavba fary

Pro nově vytvořenou farní obec byla nejprve postavena farní budova - fara. Stavební plány schválila arcibiskupská konsistoř dne 22. srpna 1772 a ještě na podzim tohoto roku se začalo z hloubením základů. Dozor měl zednický polír Josef Peciwal.

6. listopadu 1773 byl poprvé knížeti představen nový farář Johann Nepomuk Schupp, kterého uvedla konsistoř do funkce 22. 11. 1773. Narodil se dne 27. 4. 1740 v Kadani a 2. 4. 1763 byl vysvěcen na kněze. Dne 1. prosince 1773 přesídlil do nové fary v Nové Vsi.

Tehdejší ředitel panství Jezeří, Jan František Finger, nebyl duchovenstvu a církvi nakloněn a o stavbu fary se málo staral. Na stavbu spotřeboval, kromě určené sumy 1000 zlatých, navíc ještě úroky z dotačního kapitálu 5 000 zl., které dosáhly částky 1210 zl. 57 kr. Proto byl jím předložený účet dne 13. února 1775 zamítnut. Kníže přikázal, aby částka přesahující 1000 zlatých byla církvi od "Fideicommißamt" N. Vsi neodkladně nahrazena. Vyúčtování stavby fary se dochovalo.

Farní budova kostela sv. Michaela.

Stavba kostela

Do stavby nového kostela uplynulo ještě několik let. Proto nepřekvapuje, že starý kostel byl ještě v roce 1775 uvnitř opravován. Netrvalo to však již příliš dlouho, 18. července 1777 podává farář správci kostela zprávu, ve které se uvádí:"...že kostelu hrozí brzo zřícení, snad proto , že stojí ve vlhkém koutě, neboť oltář je sotva deset kroků od výčepní světnice". A dále píše:"...že, i jásot v hostinci ruší bohoslužby".

4. srpna 1777 předložil duchovní, správci panství, situační plán a půdorys kostela v Brandově v němž popisuje kostel jako " způsobný zdejšímu kraji".

Válka o dědickou posloupnost Bavorska přinesla průtahy ve schvalovacím řízení. Po mírovém urovnání byl 10. července 1779 vydán správcem panství souhlas ke stavbě kostela.

Stavitel Paul Eisenberger z Priesen a tesařský mistr Josef Hauschild z Eidlitz vypočítali rozpočet celé stavby na 3 825 zl.35 kr. Kníže přislíbil pro tuto stavbu 370 stromů, každý dům patřící k farní osadě byl povinen v letech 1780 až 1781 poskytnout jednu osobu po dobu pěti dnů, jako přidavače. Celkové náklady po dokončení stavby činily 5 206 zlatých 48 krejcarů.

Po slavnostním procesí a bohoslužbě s kázáním, které se konalo v den narozenin knížete, 27. dubna 1780, provedl farář Schupp první zarytí rýče. Po něm následoval novoveský direktor Johann Türmer, lesní z Jezeří Johann Tirschüpp, chirurg z Jezeří Franz Xaver Kammerbauer a nakonec stavitel Paul Eisenberger a tesařský mistr Benedikt Täubling z Kadaně. Vlastní stavba byla zahájena položením prvního kamene dne 29. května 1780. Stavební dozor vykonával opět Josef Peciwal, který dohlížel již nad stavbou fary.

Zda měl farář Schupp nesnáze se svými farníky či patronem, nevíme. V každém případě, právě v tuto dobu, hledal místo kam by mohl být přeložen, a bylo mu vyhověno. Jeho nástupcem se stal farář Jakob Andree, který však ještě téhož roku odchází. Po něm přichází Jakob Hesse. I přes časté výměny duchovních, stavba nového kostela pokračovala. Slavnostní položení základního kamene provedli 22. června 1781 knížecí princové. Základní kámen byl uložen v nejzazším rohu presbytáře a nesl tento nápis: "Me isthie posVere AugVust et IosephUs PrinCIpes De LobkoVite" (Zde mě dali postavit August a Josef, princové z Lobkovic). Dne 10. října 1782 byl vysvěcen a vztyčen kříž na vrchol věže. Již příštího roku, 13. července 1783 kolem půl jedné odpoledne udeřil do nové věže blesk. Nezpůsobil však, jako zázrakem, žádnou škodu. Dne 14. září 1784 byly ze starého kostela procesím převezeny zvony a vyzdviženy do nové věže. Slavnostní vysvěcení kostela vykonal 19. září 1784 vikář z Postoloprt. Zároveň byl do úřadu uveden farář Jakob Hesse. Po vysvěcení kostela zapsal duchovní do kostelní kroniky: "Ať Bůh milostivě ochraňuje jemu zasvěcený dům a farníky přede všemi nebezpečenstvími duše a života, rovněž také dům knížete Lobkovice"

Původní podoba kostela sv. Michaela

Někdejší církevní události

V místech u starého kostela, stávala poblíž fary stáj a stodola. Tato stodola (14 loktů dlouhá a 10 českých loktů široká) byla za 20 zlatých a k ní patřící pozemek za 5 zlatých prodána 31. května 1774 Johannu Michaelu Zahnovi, hostinskému z vedlejšího hostince "U jelena" (Gasthaus "Hirschen"). Mezi farářem a hostinským však docházelo od prvního dne ke sporům neboť hostinec stál jen několik metrů od kostela a hluk zněj rušil bohoslužbu, dokonce na Popeleční středu a Den dušiček se v hostinci konala taneční zábava. Farář dal souhlas ke kupní smlouvě teprve 12. prosince 1774 s následující doložkou: "Jestli že, se bude konat bohoslužba, kázání, vykonávat úřad, křesťanská výuka nebo sváteční mše, v oné stodole, která k mlácení obilí je určena, nebudou lidé pohoršovat žádným hlukem, tímto se bude kupující a jeho nástupci řídit". Bohoslužby se tehdy stále ještě konali ve starém kostele pod hostincem U jelena.

V kostelní knize začíná farář rok 1777 následujícím zápisem: "Tři sedmičky budou letos často psány, pod nimi ať je jen pravda, žádných sedm zel".

V 18. století kvetlo po celé zemi uctívání Jana z Nepomuku, který byl prohlášen za svatého v roce 1729. Ve své době uspořádal farář Schupp mezi věřícími sbírku, za kterou nechal zhotovit pro svého jmenovce sochu, která byla roku 1777 dokončena. Socha sv. Jana z Nepomuku stávala až do odsunu v dolní části obce, naproti domu Maxe Waltera čp. 121 a mezi domy D. Kaltofena čp. 77 a Fr. Kaltofenové čp. 83. Bohužel po roce 1950 byla socha světce povalena a po pádu došlo k odlomení hlavy, která již nebyla nalezena. Kolem roku 1980 bylo v ČSSR ustanoveno zachování všech stávajících památek z dřívější doby. Proto byla socha Jana Nepomuckého přemístěna do malého parku u cesty odbočující ze silnice na Mníšek mezi rybníčkem a potokem protékajícím obcí.

V době působení faráře Seeharze v N. Vsi (1814 - 1825), byl odkoupen z kadaňského kostela dřevěný oltář, a přemístěn do zdejšího kostela.

Velmi agilní farář Schramm (1846 - 1853) nechal urovnat prostranství před kostelem, vyčistit věž, pokrýt jí novou krytinou a zrenovovat hospodářská stavení.

8. června 1857 se nad vsí přehnala prudká bouře o které farář Andersch (1853 - 1858) píše v kostelní knize: "Letošní rok byl pro zdejší kostel bohatý na události, rovněž tak pro zdejší věřící a jejich potomky. Dne 8. června 1857 v pravé poledne, když o půl hodiny před tím probíhal v kostele svatební obřad a konala se mše, přiblížila se z jižní strany od Lesné bouře, která se z počátku projevovala hřměním vyvolávající strach. Hned po dvanácté hodině udeřil do věže kostela blesk, sjel z vrcholu, roztrhl věžní kopuli a na západní straně římsy odtrhl lucernu. Rozbité šindele létaly do všech stran, blesk proletěl do nitra věže, roztříštil věžní pilíř, mnohé trámy a stolici zvonů. Zvony však zůstaly nepoškozeny. Blesk se rozvětvil na několik paprsků, které sjely po zdi věže dolů, jeden paprsek pronikl přes dolní vchodové dveře, u kterých rozbil celé jedno křídlo, vjel do nitra věže a pod prahem stejných dveří vyjel opět ven. Jiný paprsek pronikl pod zvony, přes dveře, na půdu kostela, které také roztříštil,projel stropem na kostelní kůr, zničil varhany, naštěstí pouze dřevěné části. Díra ve stropě, byla přes celou délku kostela, poškozen byl oltář, kazatelna, podstavec křtitelnice se svěcenou vodou byl vržen pod kazatelnu uprostřed kostela, kde se rozbil na dva kusy, byla zpustošena hala u zpovědnice, rozbito mnoho okenních tabulek,blesk pak prolétl pod práh vnitřních dveří sakristie a pod prahem vnějších dveří sakristie vyjel opět ven, kde zanechal stopy na roztrhaném trávníku. Bylo zajímavé , že v kostele nebylo místa, kde by blesk nezpůsobil škodu.

Byl to hrůzný a zdrcující pohled. Když opadlo zděšení z první dojmů, bylo nutné pustit se do odstraňování škod. Společnou prací se to podařilo ještě tentýž rok. Věž a varhany byly zcela opraveny. Celý kostel byl od základu opraven, tak, že získal opět svůj původní vzhled. Na varhany, bylo možno v neděli, před opětovným vysvěcením kostela, k velké radosti celé církevní obce, opět hrát. Celá oprava kostela přišla na 417 zlatých a 55 krejcarů".

Aby se zmenšilo nebezpečí požáru od blesku, byl v roce 1858 na střechu kostela umístěn hromosvod, který stál knížete 250 zlatých.

Vzhledem k tomu, že k západní straně kostela prosakovala vlhkost ze svahu za kostelem, byla v roce 1887 zemina ze svahu odstraněna a kolem postavena terasovitá zeď.

K třístému výročí smrti svého jmenovce "sv. Aloisiuse", věnoval mikulovický lesní Alois Bittner, kostelu olejomalbu tohoto světce. Tato malba visela ještě v roce 1992 v kostele po levé straně.

Farní hospodářství

Příjmy fary sv. Michaela plynuly z 31 1/2 strichů polí a rolí. Farář měl největší polní hospodářství ve vsi. Z výnosů získával část svých příjmů. V kostelních knihách nacházíme často zápisy o dobré i špatné roční sklizni a opatřeních, které byly vykonány, aby se výnosy zlepšily.

Na podzim roku 1873 se tehdejší farář Grünert (1872 - 1887) rozhodl, že pole, které až do této doby obhospodařoval, tak jako jeho předchůdci, pronajme. V kostelní kronice se o tom 20. října 1873 píše:"Výdělek z letošní sklizně, mě přiměl, farní pozemky pronajmout. Podle záznamu o výsevu a výmlatu obnášel čistý čistý výtěžek ze všech polí v letošním roce, 4 zl 98 kr., při čemž není započítána polní práce domácího služebnictva. Cizí pracovní síla stála za jeden pracovní den 1 zl. u mužů a 60 kr. u žen. Domnívám se, že není proti mému zájmu ani proti zájmu mých nástupců, jestli že ode dne 20. 10. 1873 budu za pronájem pozemků jednou za rok vybírat nájemné 146 zl. 40 kr.

Tento pronájem potrvá od 20. 10. 1873 do 19. 10. 1876, tedy tři roky. Výměra luk činí 3 jochy (Joch = jitro.= 34 arů) a 1207 čtverečních sáhů (21 622 m čtverečních).

Vše za kostelem až nahoru k polím J. Kaltofena, má výměru: pole 1 Jich 161 čtverečních sáhů a pastviny 432 čtverečních sáhů (7 937 m čtverečních)".

Farní pozemky měřily dohromady 5 Jochů a 200 čtverečních sáhů (29 560 m čtverečních) a zůstaly vůči finančnímu výkazu z roku 1768 přibližně stálé.

Posvícení před sto lety

O posvícenské neděli roku 1884 se při příležitosti stoletého jubilea vysvěcení kostela, konala slavnostní bohoslužba. Slavnosti se zúčastnili v hojném počtu obecní a místní zastupitelé, obyvatelé z okolních farních osad a spolky. Přítomen byl také "Spolek vojenských veteránů knížete Moritze Lobkovice" se svou kapelou a praporem, který nesli ve slavnostním průvodu, slavnosti se zúčastnil rovněž hasičský spolek z Mníšku. Protože se slavilo posvícení také v okolních obcích, zúčastnil se oslav v Nové Vsi pouze brandovský farář Josef Lukas, který zde měl sváteční kázání.

Novoveští si přáli mít při příležitosti tohoto jubilea na kostele hodiny. Kníže Moritz z Lobkovic proto nechal staré zámecké hodiny z Jezeří sejmout a instalovat je na novoveskou kostelní věž. Protože tyto hodiny musely býti často opravovány, byly nakonec firmou Josefa Kohlerta z Kraslic, koncem května 1905, vestavěny hodiny nové, z dvěma číselníky.

Jiné opravy

Vnitřek kostela, zejména oltář a kazatelna byl v roce 1806 opraven z darů věřících. Na sníh bohatá zima roku 1906-07 způsobila na několik dní odříznutí obce od okolního světa. V Mikulovicích ležela tato "bílá krása" až do výšky sedmi metrů. Také za kostelem bylo vše, až nad okna, zaváto. Když pak přišla obleva, hnala se voda přes parapety do chrámu Páně. Patronátní správa souhlasila s opravou škod a instalací dvojitých oken.

V letech 1907 až 1908 nechal farář postavit novou stodolu s kurníkem a vepřincem, která přišla na 13 600 korun. V této době byly vybetonovány schody vedoucí nahoru ke kostelu.

Kostelní zvony

Když farář Franz Xaver Schram roku 1846 nastoupil do svého úřadu, našel toliko dva zvony, z roku 1537 a před rokem 1577. Vynaložil velké úsilí, aby doplnil zvonění o třetí zvon.

Za pomoci dvou velkých sbírek a mnoha darů se mu podařilo potřebné peníze shromáždit a u dílny Pietschmann z Chomutova, nechat zhotovit třetí zvon.

O posvícení 8. května 1850 byl 427 liber těžký zvon dovezen slavnostním procesím, vysvěcen a druhého dne vyzvednut na kostelní věž. O několik let později však tento zvon pukl. .V Chomutově byl pak odlit zvon nový, který byl 20. září 1856 vysvěcen. Tento zvon nesl nápis: "Benedicam Dominum in anni tempore, semper laus eius in ore meo" (Chci velebit Pána v kteroukoliv dobu v roce, aby vždy velebil ústa má.)

Šedesát let mohli zvony svými ústy velebit Pána a svolávat věřící k motlitbě a pobožnosti. V pekle první světové války umlklo jejich volání a upomínka v celé Evropě. Zdejší, dva větší zvony byly 22. ledna 1917 sejmuty, rozbity a poukázány do vídeňské zbrojovky, kde byly roztaveny. Velký zvon vážil 231 kg a druhý menší 110 kg. Na věži byl ponechán pouze zvon nejmenší.

Na návrh kateřinského lidového spolku, byl na jaře 1919 založen Výbor pro opětovné zakoupení zvonů. Slavnostní vysvěcení nově zakoupených zvonů, Panny Marie a Sv. Anny, vykonal 16. května 1920 farář Anton Hausmann za asistence faráře Antona Marschnera (z H. Sv. Kateřiny) a Johanna Herknera (z Malého Háje). Kmotrami zvonů byla M. Thielová z N.Vsi čp. 143 a A. Seifertová z čp. 80.

V době působnosti faráře Herknera (1921 - 1938) pokračoval Výbor pro zakoupení zvonů, velmi agilně. Z peněz získaných z darů byly zaplaceny dluhy a upraveno půdní podlaží pro umístění velkého zvonu a zvonu malého - umíráčku. Náklady na zakoupení těchto dvou zvonů dosáhly 14 797 korun. Dne 31. července 1922 byly oba zvony vysvěceny na místě před domem pana A. Waltera čp. 63, kmotrami zvonů byly: M. Eckrtová čp. 26, P. Eckrtová čp.61, M. Kaltofenová čp. 7 a M. Neubauerová čp. 186.

Do pamětní knihy farář zaznamenal: "Nyní má náš kostel zpět, co ukrutná válka mu uloupila, překrásné, harmonické zvonění".

Protože starý umíráček neladil s novými zvony, byl farářem Herknerem v roce 1922 prodán zvonaři R. Heroldovi za 1257 korun. Takový poklad byl dán pryč! Byl to první zvon, který v roce 1537 nechal zhotovit ještě Sebastián z Veitmile. Nesl nápis:"Verbum Domini manet in aeternum MDXXXVII" (Slovo Páně zůstává věčné 1537).

Kostelní zvony byly zasvěceny následujícím patronům:

• velký zvon Sv. Josefu
• druhý zvon Sv. Panně Marii
• třetí zvon Sv. Anně
• čtvrtý zvon Sv. Archandělu Michaelu

První zvony ze starého kostela, které byly ulity v letech 1537 a 1577, bezmála čtyři století pěly chválu Páně. Zvony přestály i všechny války. Po doplnění druhých zvonů v roce 1850, tyto nejednou vyzváněly a jejich hlas zněl sedmdesát let po horách a údolích. V roce 1917 musely být "pro Boha a císaře odevzdány".

Jen dvacet let svolávaly třetí zvony věřící k bohoslužbám a církevním slavnostem, vítaly s jásotem šťastné snoubence a doprovázely kněze při cestě k zaopatření. Za druhé světové války byly použity "k obraně vlasti". Dne 20. dubna 1942 byly zvony z věže sejmuty:

1. zvon 282 kg těžký, vnější průměr 74 cm, tón Cis, odlit 1922
2. zvon 127 kg, průměr 61 cm, tón E, odlit 1920
3. zvon 69 kg, průměr 50 cm, tón Gis, odlit 1920

Nejmenší zvon 42 kg těžký o průměru 50 cm, tón Cis z roku 1922 byl na věži ponechán. Farář Streit zapsal: "...rozloučení z našimi zvony a slavnostní sejmutí zvonů bylo zakázáno".

V letech 1945 až 1946 svolával malý umíráček ty, jichž se týkal odsun, k posledním bohoslužbám v jejich domovském kostele. Předkové mnohých rodin zde žili celá staletí, mýtili lesy a z pustin vytvořili úrodnou zem. Mnozí nemohli uvěřit, že je to loučení navždy. Ve svých zavazadlech si brali sebou také svou neviditelnou víru. Ti co do jejich vesnice přišli, žádného Boha nepotřebovali. Bohoslužby pak navštěvovali jen někteří Němci, kteří zde, jako odborné síly musely zůstat, například horníci. Jak postupně končila jejich pozemská cesta, zůstal kostel opuštěný.

Když časem, začalo trámoví ve zvonici hnít a věžní báni hrozilo zřícení, byl poslední zvon v roce 1967 z věže sňat. Protože v obci nebyly žádní věřící nebylo ani potřeba svolávat. k bohoslužbě. Nebyl zde již ani nikdo kdo by svým melodickým hlasem "...velebil rád Pána v každém čase, aby on vždy velebil ústa má".

Potopena je mnohosetletá německá Gebirgsneudorf.

Dnes tam žijí lidé v Nové Vsi v Horách.

Varhany

Kostel v Nové Vsi získal své prvé varhany přibližně kolem roku 1840. Ke konci první světové války byl také kov z varhanních píšťal zpracován ve zbrojním průmyslu, a tak 5. dubna 1918 bylo dvacet pět velkých dílů píšťal o celkové váze 1455 kg odvezeno.

Vedle nákupu nových zvonů, vyvíjel farář Herkner velkou energii na pořízení pneumatických varhan. Ty byly firmou Gepr. Maueracher, Kraslice/ Čechy za 19 000 korun sestaveny. Na svátek Tří králů v roce 1923 byly varhany vysvěceny. Od té doby zněly jejich melodie ke chvále Boha. Protože došlo k závadě na šlapacím vahadlu, bylo v létě 1940 zabudováno dmychadlo elektrické. Na jaře 1944 musely být všechny varhany nahlášeny. Na štěstí nebyly varhany "k válečnému užití" použity.

Při naší návštěvě bohoslužeb v letech 1986, 1988 a 1990 byly varhany na svém místě. Nemohly tenkrát doprovodit náš zpěv, neboť byly před léty odpojeny od elektrického proudu. V létě 1993 zloději ukradly část píšťal.

Obrazy křížové cesty

Obrazy křížové cesty nechal namalovat farář Schramm v roce 1848, byly však podle dobové módy meziválečného období umělecky bezvýznamné. V roce 1928 byly obrazy odstraněny a nahrazeny novým obrazovým cyklem podle předlohy Gerharda Fummela z Mnichova. Tyto práce provedl kateřinský malíř Albín Wagner (Schweinzermaler). Farář Herkner k tomu v pamětní knize poznamenal: "...malíř svůj úkol takřka uměleckým způsobem, obětováním času a velkým úsilím vykonává". Cena za namalování obrazů činila 6 450 korun a byla plně pokryta z darů. Jména dárců jsou napsána na malých tabulkách u obrazů.

Dárci byli tito:

1. zastavení: Spolek Němců v Čechách, místní skupina
2. zastavení: Josef Grießl, N. Ves čp. 52
3. zastavení: Tereza Kaltofenová, N. Ves
4. zastavení: Anna Kaltofenová a Anna Veitová, N. Ves čp. 7
5. zastavení: Alois Kaltofen, N. Ves čp. 55
6. zastavení: Dobrovolní hasiči z Nové Vsi
7. zastavení: Lidový spolek, mládež a Spolek děvčat
8. zastavení: Josef a Marie Grumptmannovi, N. Ves čp. 46
9. zastavení: Wenzel Hurt s paní, Neuhausen/Sasko
10. zastavení: Rodina Josefa Waltra, N. Ves čp. 193
11. zastavení: Rodina Grumptmannova, N. Ves čp. 1
12. zastavení: Hieronymus a Anna Seifertová, N. Ves čp. 80
13. zastavení: Sofie Rosenkranzová, N.Ves čp. 100
14. zastavení: Rodina Kaltofenova, N. Ves čp. 18

Slavnostní vysvěcení obrazů provedl páter Patloch z Bíliny 10. dubna 1928.

Betlém, jesličky

V době adventní a vánoc bývaly v kostele, po jeho pravé straně u středních dveří, postaveny jesličky - betlem. Farář Herkner jej dal v roce 1923 od základu zrenovovat. Obrazové pozadí vytvořil krušnohorský básník a zpěvák Hans Soph z Blatné u Jáchymova, přítel Herknerův pocházející ze stejné obce. Namaloval biblický Betlehém, který byl umístěn v krajině Českého středohoří. Kameny a velkou skálu vytvořil Emil Grießl z N. Vsi čp. 177. Pěkné figurky, zvířata, datlové palmy a keře vyřezal Emil Weißgerber z H. Sv. Kateřiny. Veškeré náklady vynaložené na stavbu betlema vzal na sebe Katolický lidový spolek.

Biřmování

Svaté biřmování bylo v obci vždy velkou událostí. V rozmezí od deseti do dvaceti let sem přijížděl biskup, aby provedl kontrolu farnosti. Kateřinská farní kronika uvádí, že dne 14. dubna 1831,"...biskup v horském kostele, dětem z města a okolních vsí Brandova a Nové Vsi v Horách svátost biřmování daroval".

Po sedmnácti letech čekání přijel biskup Augustus Bartholomäus Hille, 17. září 1848, také do Nové Vsi. Svátost biřmování přijalo 521 osob.

Další biřmování se konalo 13. srpna 1865 díky misijnímu biskupu Achanasiusu Zuberovi z Lince. Teprve za dalších devatenáct let navštívil biskup opět Krušné hory, aby zde 18.července 1884 udělil svátost na Kalku, druhého dne v Brandově, další den v H. Sv. Kateřiny a 21. července 1884 v Nové Vsi v Horách.

Velmi okázale proběhla biskupská návštěva a biřmování 28. července 1893. Duchovní Reymann zaznamenal: "Jeho biskupské milosti, přicházející od H. Sv. Kateřiny, přijel naproti jezdec na koni, na rozcestí cesty k Jezeří byl nejjasnějším patronem, knížetem Moritzem z Lobkovic, starostou obce a prvním radním s největší úctou pozdraven a veden k místu, kde byly zbudovány dvě čestné brány . U druhé čestné brány byl velebný vrchní pastýř přivítán obecními a místními zastupiteli, přednosty spolků a spolkem Veteránů, Národním, jakož i spolkem pěveckým, třemi spolky hasičskými a u odbočky ke kostelní cestě byl zdraven učitelským sborem a školní mládeží".

Po jedenácti letech, 25. července 1904 se zúčastnilo společného požehnání z rukou biskupa 433 biřmovanců. Další nejbližší biřmování se konalo 15. června 1912. O jedenáct let později 25. května 1923 provedl biskup Hille biřmování v Nové Vsi a poprvé také na Mníšku. Dne 22. 10. 1931 byl papežem Piem XI jmenován biskupem litoměřickým Anton Alois Weber, který 17. září 1932 opět společně, zde biřmoval 275 osob. Biskup byl přivítán u kříže stojícího u domu Aloise Kaltofena starostou a obecním zastupitelstvem a provázen ke kostelu členy místních spolků a školní mládeží. Druhého dne proběhlo biřmování v Nové Vsi a Mníšku. Poslední biřmování se konalo 20. května 1941 opět za účasti dr. A. A. Webra, kdy společně daroval svátost biřmování 277 věřícím z Nové Vsi a Mníšku.

Mravopočestnost

Již před více než sto lety, nebylo mínění duchovenstva o morálce, především mladých lidí nejlepší. K odstranění tohoto nedostatku byla v roce 1881 vykonána do Brandova, H. Sv. Kateřiny a Nové vsi misie. Ve své závěrečné zprávě farář Grünert uvádí:"...skoro všechny soboty a svátky konají se taneční zábavy, což je politování hodná nemoc na celých horách".

Společný život neoddaných dvojic se nezdá být v tehdejší době, na proti v zemi obvyklému mínění, zas až tak vzácný. Duchovní v kostelní knize z roku 1887 zaznamenal: "V tomto a předcházejícím roce se mi podařilo, více jak dvacet volných manželství (konkubinátů), jak částečně matrika vykazuje, vyloučit". Mnozí duchovní napsali z dob svého působení také zajímavé podrobnosti. V pořadí desátý farář Franz Xaver Schramm vyjmenovává důvody proč po sedmi letech žádal biskupa o přemístění: "Následujícího léta 1853 jsem v matrice zjistil důvod proč musel být obvyklý pohřeb Františce Tropschugové odepřen. Ta několik dnů v měsíci červenci přenocovala ve volné přírodě. Tato událost byla příčinou procesu, který mi hrozil. Loňského roku jsem při kázání řekl, že lidé by neměli v konkubinátu žít, jmenovitě kojné u sebe přenechávat a přístřeší jim poskytovat. To bylo příčinou proč ona musela ve volné přírodě přebývat. Přenocování jí připravilo o život a já byl obviněn a žalován. Nicméně zůstává mi tato církevní osada milou a loučím se se zármutkem. Dne 18. května 1853 opouštím moji milou Novou Ves nerad a přeji mému nástupci, aby se mu zde taktéž líbilo".

Mikulovická kaple

Tak jako na počátku 18. století kníže Oldřich Felix z Lobkovic nechal zřídit v Nové Vsi farnost, bylo jeho přáním v poslední vůli, aby vdova Maria Josefa z Lobkovic nechala postavit kostel také v Mikulovicích. Ta 21. ledna 1727 sepsala testament do kterého zahrnula i poslední vůli svého manžela, neboť jeho přání nenaplnila. V dodatku ze dne 12. října 1728 uvádí výslovné přání "týkající se fary v Mikulovicích" a vyžaduje brzké uskutečnění tohoto plánu. Její přání na vytvoření samostatné farní obce v Mikulovicích se nevyplnilo. Kněžna umírá roku 1729, rok po tomto dodatku.

První kaple v Mikulovicích byla postavena až kolem roku 1880, nebo o něco později, pod patronací knížete Lobkovice. Tato kaple měla půdorys čtyřúhelníku (asi 4x4 m), vyzděna byla z kamene a stavba byla kryta šindelem. Ozdobou kaple byla zvonice. Její podoba se zachovala na staré pohlednici. Při bouřce v roce 1907, budovu kaple roztrhl silný blesk. Kusy prken a šindele létaly po širokém okolí.

Na stejném místě, bylo ještě téhož roku započato se stavbou větší kaple se zvonicí. Nad vchodem byl jako rok obnovy udán rok 1908. Za zvon, který byl odebrán 20. října 1917, byl o pět let později pořízen zvon nový, který 15. května 1922 vysvětil farář Herkner. Kmotrou zvonu, na místo kněžny Lobkovicové, byla manželka mikulovického lesního, Angela Pernerová. V kostelní pamětní knize farář zaznamenal: "Svěcení zvonu v Mikulovicích. Potěšitelným příznakem návratu lepšího pohledu obyvatel na sociální demokracii, je pořízení a vysvěcení nového zvonu". Jiný zápis v kostelní kronice z roku 1930 uvádí: "Aby obyvatelům Mikulovic, bylo vyhověno, a do mnohých Mikulovických chladnoucích srdcí, výra a milosrdenství se navrátilo, byla farním úřadem požádána biskupská konsistoř v Litoměřicích o povolení, konání mše v kapli. Po biskupském souhlasu se první svatá mše konala 24. října 1930, zároveň bylo stanoveno na příště, konání svaté mše vždy ve čtvrtek. Dobře smýšlející část obyvatelstva přijala toto ustanovení s radostí. Aby kaple byla v důstojném stavu, byla uspořádána sbírka, která vynesla 950 korun. S této sbírky bylo zakoupeno plátno na oltář, koberce, antipentium, nádoba na svěcenou vodu, miska atd. Bůh žehnej této píli".

V kapli byl také věnec z růží. Předříkavačkami motliteb byly v posledních letech Fr. Grießlová a Anna Kaltofenová. Posledními zvoníky před odsunem byla Sofie Schneiderová a Josefa Walterová. Když zvon v poledne nebo k Ave zvonil, mnozí lidé si běžné motlitby jako "Anděl Pána" nebo "Zdrávas" přeměnili na "Dor Bronsch is fertsch, dor Bronsch is fertsch", nebo "Mir braung Brud, mir braung Brud...".

Po odsunu zůstalo pobožné místo pusté, žádný zvon již k motlitbě nesvolával. Při naší první cestě do domoviny, po odsunu, v květnu 1986, nenašli jsme z kaple ani zbytek zdi. V roce 1972 prý ještě stála. Nyní jsou na místě kde stávala kaple tři velké mísy na květiny.

Mikulovická kaple.

Válečný pomník

Po první světové válce stával skoro v každé obci památník obětem války, a tak z iniciativy faráře Herknera byl i zde založen "Výbor pro stavbu pomníku". Pomník ve tvaru půlkruhu byl vsazen do svahu pod kostelem. Zeď je postavena z kamenů, které byly posbírány z okolních polí. Asi tři metry vysoký žulový valoun, tvořící střední část pomníku, pochází z lesa Antona Thiela z N. Vsi čp. 86. Na něm se nacházel symbol Železného kříže a nápis: "Padlím vojákům světové války 1914-1918. Vlast". V půlkruhu vyvěrala fontána jako symbol stále se obnovujícího života. Pamětní místo zdobil zimostráz a květiny.

Za velké účasti obyvatel a místních spolků se dne 6. září 1925 konala polní mše. Na závěr byl pomník odhalen a církevně vysvěcen. Za nesmrtelnost duší padlích ve válce, založil farář Herkner nadaci.

Na dvou bronzových deskách byla napsána jména 78 místních vojáků padlích v první světové válce. Za každého padlého vojáka druhé světové války, byl na podélné zdi kostela umístěn jeden vavřínový věnec.

V květnu 1945 Češi všechny desky z památníku rozbili a nápisy odstranili, pamětní místo zůstalo zachováno.

Mikulovický válečný pomník

Na rozcestí obecní cesty a silnice do H. Sv. Kateřiny (Výšina) , stojí mikulovický válečný pomník, malý, koulí korunovaný obelisk. Postaven byl na památku dvou místních vesničanů, kteří padli v bitvě u Hradce Králové (Königgrätz) roku 1866, vysvěcen byl 11. září 1898. Spolek válečných veteránů v roce 1906 vybudoval kolem pomníku trojúhelníkový parčík a ohradil jej plotem z železného řetězu.

Pomník ještě stojí, kouli a nápis Češi odstranili. Před několika lety byl parčík kolem pomníku obnoven.

Hřbitovy

Novoveské hřbitovy.

Po založení osady se nacházel hřbitov (Gottesacker) mezi panským rybníkem (Herrnteich) a starou solnou stezkou vedoucí na Mníšek, v bezprostředním okolí centra obce.

Tři a půl století byly zemřelí pochováváni na starém hřbitově. Ke změně došlo až ve dvacátém století, kdy byl starý hřbitov zcela zaplněn. V kostelní kronice z roku 1894 je zaznamenáno: "Pro pohřbení zemřelého Augusta Klementa, výrobce hraček, luteránského vyznání, bylo farářem určeno, jinověrci, místo v zadním levém koutě hřbitova. Toto rozhodnutí vyvolalo mezi obyvatelstvem velkou nespokojenost. Názor mnohých byl, že při smrti jsou si všichni rovni". Tato kontraverze s farářem vedla v roce 1898 k požadavku, založit nový a větší obecní hřbitov.

Otázkou, zda je vůbec potřebné založit nový hřbitov a kde by pro něj bylo správné místo, se zabývala obecní rada celé desetiletí, byla také tématem debat u stolů stálých hostů v místních hostincích. Po zdlouhavých, předběžných jednáních, byla v roce 1913 vybrána do úzkého výběru čtyři místa. Okresní hejtmanství posoudilo všechna za vhodné. Ještě v roce 1913 byla s rolníkem Ullrichem z N. Vsi čp. 57 sjednána kupní smlouva na odprodej pozemku o velikosti 57 m dlouhém a 53 m širokém. Hřbitovní zeď, márnice a asi 400m dlouhá cesta ke hřbitovu byla hotova v roce 1915. Z potoka protékajícího obcí byla korytem přivedena voda k zalévání hrobů. Podél zdi měli být budovány rodinné hrobky a ve vnitřním prostoru jednotlivé hroby. Úřední přejímka se konala 10. 11. 1916. Obec obdržela souhlas k užívání hřbitova 1. 1. 1917. Pohřbívání na starém hřbitově bylo zakázáno.

Nový novoveský hřbitov.

Připravované vysvěcení nového hřbitova dne 1. ledna 1917, provázely nenadálé potíže. Zmiňuje se o nich kněz v kostelní kronice: "Církevní vysvěcení bylo obecním zastupitelstvem zamítnuto, protože prý již není v módě, neboť, jak za života tak na hřbitově by neměl být žádný rozdíl mezi jinověrci. Jeden člen obecního zastupitelstva vyjádřil názor, že na Den dušiček přece duchovní kropí svěcenou vodou na všechny strany a tím je vlastně hřbitov také posvěcen. Jelikož nový hřbitov není vysvěcen, ani kříž uprostřed, nepůjde tam na dušičky žádné procesí, to půjde na starý hřbitov pokud bude otevřen".

Lidé se zřejmě báli ukládat své zesnulé do neposvěcené země, a tak stále žádali o vydání výjimky pro povolení pohřbení svých příbuzných ve stávajících hrobech na starém hřbitově.

Prvním pohřbeným na novém hřbitově bylo dítě Antona Waltera dne 1.1.1917. Prvním dospělým byla Rozalie Köhlerová 21.9.1918. Její hrob se nachází napravo od vchodu na hřbitov. "Boží pole" bylo vysvěceno teprve 18. října 1921 farářem Herknerem. V květnu 1939 bylo započato s urovnáváním hrobů na starém hřbitově. Obec nechala v roce 1943 zbourat zeď a plochu srovnat ve třech stupních směrem k rybníku.

Po válce měl být na celé ploše vytvořen park. Dnes je čtyřúhelník porostlý travou.(V devadesátých letech byla plocha osázena stromy. pozn. J.P.)

Po roce 1960 měly být všechny hřbitovy, z výjimkou novoveského zrušeny. Po prudkých protestech obyvatel zůstal hřbitov na Malém Háji a Brandově zachován, zatím co hřbitovy v H. Sv. Kateřiny, Mníšku a Mikulovicích byly zrušeny.

Mikulovický hřbitov.

Mezi hostincem "Heimat" (Domov), rolníka Thiela čp. 20 a "Thielsteig", se vlevo od okresní silnice do H. Sv. Kateřiny nacházel mikulovický hřbitov. Založen byl, tak jako ves, na konci šestnáctého století a oplocen zdí. Byl majetkem obce Mikulovice. V roce 1939 byl přenesen nahoru na mikulovické "Boží pole" dřevěný kříž ze zrušeného starého novoveského hřbitova. Přibližně do roku 1962, ještě žili v Mikulovicích rodiny, které měli své zesnulé pohřbeny na tomto hřbitově. Ti si přáli, aby před zrušením hřbitova byly ostatky jejich příbuzných přeneseny na jiné místo a uloženy. Hřbitov byl zrušen a po ukončení likvidačních prací byl původní dubový kříž ze starého novoveského hřbitova vztyčen na hřbitově novém, kde je dodnes.

Mezi velikonočními a svatodušními svátky roku 1965 bylo hrobové pole urovnáno, místo bylo obloženo avšak nebylo udržováno.

Roku 1984 zde obec Nová Ves v Horách postavila hotel "Výšina", tento stojí na dřívější hřbitovní zdi.

Polní kříže a svaté obrázky

Tak jako ve všech katolických krajích, bývaly i zde v polích a lesích stavěny malé kaple, kříže a umísťovány obrazy svatých. Podnětem pro jejich zřizování bývala často neštěstí či nehoda nebo nějaká zvláštní událost. Ve svém klamném ateistickém myšlení zničili Češi v poválečné době mnoho těchto církevních památníků symbolu víry. Tato svědectví staré lidové zbožnosti nás vybízejí k zamyšlení.

Vydejme se ve vzpomínkách na malou procházku....
Začněme u hraničního přechodu do Saska. Zde na rozcestí, několik století staré solné stezky, a odbočky do H. Sv. Kateřiny, stával u továrny na dřevěné zboží, patřící H. Seifertovi čp. 80, dřevěný kříž na kterém býval z plechu vyřezaný a barevně vymalovaný ukřižovaný Kristus. První ze tří květnových procesí, vedlo do dolní části obce k tomuto kříži. U něj v motlitbách prosili malý rolníci všemohoucího, aby ochránil jejich domy a pole před úderem blesku, proti kroupám a špatnému počasí.

Naše procházka od hraničního přechodu přes ves mírně stoupá. Po přibližně 300 metrech uvidíme mezi dvěma břízami sochu Sv. Jana Nepomuka. Stávala zde naproti domu Maxe Waltera a mezi zemědělskými usedlostmi Fr. Kaltofenové a D. Kaltofena. Fr. Kaltofenová se starala o květinovou výzdobu sochy. Tuto plastiku dal v roce 1777, zhotovit k poctě svého patrona a jmenovce tehdejší farář Johann Nepomuk Schupp. Celá léta, až do naší doby, konala se vždy 16. května procesí k této soše. Kolem roku 1980 byla socha Sv. Nepomuka, bohužel bez hlavy, přemístěna do malého parku u staré cesty do Mníšku, za obecním rybníkem.

Asi po deseti minutách chůze vzhůru, po obecní cestě dojdeme k hostinci "Hirschen" (U jelena, dnes Sokolovna, Dům sportu). Zde, pod hostincem stával před dlouhými lety "starý kostel". Na místě, kde kdysi stával oltář, připomíná zde kříž sakrální užívání tohoto pozemku.
Dále obecní cestou vzhůru, se po levé straně napojuje cesta k hřbitovu. Nad ní stávaly dva domy, jedním z nich byl Högerův hostinec čp. 164, který byl po válce zbourán. Ještě o něco výše, mezi usedlostí A. Kaltofena čp.55 a E. Steiera čp. 104, stojí kovaný kříž s tělem Krista na zděném podstavci, krytý z boků dvěma lípami. Sem chodilo procesí o Bílou sobotu - vzkříšení Páně.
Pokračujeme dále vzhůru. Na proti cestě na Strážný vrch (Wachhübel), před pekařstvím E. Moose čp. 21, stávala velmi pěkná barokní socha Sv. Vavřince. Vždy 10. srpna, na svátek Sv. Vavřince, se konalo prosebné procesí k jeho soše. Věřící prosili o ochranu před navrácením morové nákazy.
V proluce mezi hostincem "Gebirgshöhe" (Výšina) a usedlostí J. Waltera čp. 134 byl na podstavci upevněn malý železný kříž, místo nazývané "U křížku" již nyní neexistuje.
Naše cesta nyní pokračuje prudkým "Starým kopcem" dolů. Pod posledním stavením za "Krummen Schuß", se vchází do lesa. Po krátké cestě se přejde přes můstek nad divoce pěnícím potokem (Ruttenbach). Na tomto místě, kde došlo před dávnými časy k neštěstí, které postihlo povoz, je na silném buku umístěn obrázek Panny Marie.
Odtud se vydáme na delší cestu přes Lniště k "Frischen Brunnen" (Svěží pramen-studna) a dále pak k rozcestí ve směru k hájovně na Červené jámě, Žeberk (Seeberg) a Jedlovou horu (Tannich). Na této vyvýšenině, stojí u cesty kříž z obrázkem anděla Strážného, toto místo je všeobecně nazýváno "U strážného anděla". Po jezeřské cestě se vracíme opět zpátky ke vsi, k místu kde se cesty rozdělují, na Lesnou, Jezeří, Červenou jámu, k Dřevařskému rybníku (Flösteich) a Mikulovicím. Zde stojí hezký kříž zdobený obrázkem Matky Boží s děťátkem. Tento kříž býval nazýván "Kreuztor" a býval vždy vyzdoben čerstvými květinami. Modlitební klekátko nás zve k svěření se z našimi starostmi Panně Marii. Mnozí pocestní zde krátce odpočívali.

V roce 1961 ještě "anděl Strážný" nahoře a "Kreuztor" dole stál. Když jsme pak v květnu 1988 navštívili "domov", byly oba kříže zničené. V rozbujelé trávě jsme našli ještě zbytky kříže " Strážného anděla".

Naše procházka pokračuje po jezeřské cestě dál dolů, podél "Schützenwiese" nazývané též "Platz". Do roku 1937 zde dýmal milíř na výrobu dřevěného uhlí. Přejdeme cestu do H. Sv. Kateřiny a pokračujeme po "Strutenweg" ve směru k hranicím. Po obou stranách "Strutenweg" se před více než pěti stoletími rozkládal Rottendorf. Po odsunu je "Strutenweg", toto prastaré spojení se zámkem Jezeří, zarostlé a nerozpoznatelné.

Po "Schmiedseffenweg" zamíříme ke vsi. Na mírném návrší farního kopce bývalo místo, kde se před stoletími prováděla zkouška na obsah rudy v hornině. Na samém vrcholu kopce stával strom, na kterém se nacházel obrázek Boží matky. Zde se vždy počátkem července zastavovalo procesí na cestě do Květnova (Quinau). Tady by snad mohlo býti místo, kde stával první dřevěný kostel, uváděný již roku 1384.
Za vsí se nyní vydáme po staré mníšecké cestě. Na okraji lesa zde byl opět umístěn obraz Panny Marie, na kterém byla zobrazena jako královna nebes. I tento obraz býval cílem procesí , které sem přicházelo každý rok v květnu.
Naše putování zde končí, po "Quersteig" se vracíme zpátky do vsi.