Války
Války
Velmi často mívala válečná střetnutí náboženské či politické pozadí. Pro čtenáře zaobírajícího se historií vztahující se k tomuto tématu, je k dispozici mnoho odborné literatury. Zde se budeme zabývat pouze válečnými událostmi, dotýkajícími se jen úzce zdejšího kraje.
Při tažení husitů do Saska v letech 1421 až 1432, celkem třikrát přecházela husitská vojska přes Krušné hory, docházelo ke střetu a velkému pustošení.
O třicetileté válce a jejich důsledcích pro obyvatele Hory Sv. Kateřiny a zdejšího kraje existují podrobné zprávy. V archivech tohoto horního města, se nám zachovala kromě zpráv i písemná dokumentace. Ta se týká logicky i okolních míst. Dejme zde slovo svědku oné doby. Na konci roku 1643 zaznamenal pastor Pistorius z Olbernhau ve své kostelní kronice: "Tak končí tento rok, jak minulé, neblahé a neklidné roky bouřlivě. Nesvědomitost, otupělost a nedostatek víry měl. Již vidím soudce přede dveřmi. Tak věřím, tak si přeji ať Bůh dá. Však věz, křesťanský čtenáři, že ačkoli sta pastorů v Olbernhau přede mnou žilo a sta za mnou přijde, žádný z nich tolik utrpení, tak velké škody, zkázy, obtěžování, loupení a bídy vystaven nebyl a nebude, jako já. Ó Bože. Do jaké doby jsi mě vsadil".
Tato válka byla ukončena podepsáním vestfálského míru 24. října 1648 v Osnambrücku. Ze všech kazatelen zvěstovali duchovní "svatý mír". Lid však pochyboval o jeho stálosti. O tom svědčí zápis pastora Pistoria z konce roku 1648: "Je u konce rok nadějí a strachu. Mír je sice ohlášen, jak dlouho ale potrvá a jak bude zachován, ví sám Bůh".
Konec války však ještě neznamenal konec lidského utrpení. Vojáci propuštění ze své služby, kdy už nedostávali žádný žold, nacházeli po svém návratu domů, často své domy zpustošené, rodiny roztroušené nebo ve válce zahynulé. Vytvářeli pak tlupy, které táhly krajem drancovali a vraždili. Od konce druhé poloviny 17. století byly k ochraně obyvatel a střežení hranic využíváni tak zvaní "Grenzfußknechte". Poloha zdejší obce poskytovala zlodějům ideální možnosti úniku před pronásledovateli. Až teprve roku 1710 došlo k dohodě mezi Čechami a Saskem o možnosti stíhání lupičských tlup i dále přes hranice.
I v následujících letech se zdejšího kraje dotkla válka o níž máme zprávy z H.Sv.Kateřiny.
O utrpení v době sedmileté války, nacházíme ojedinělé doklady také v archivu Nové Vsi, například o způsobených "škodách" Chorvaty. Na jaře 1757 zde byla rozmístěna chorvatská hlídka. Obec musela platit výdaje na jejich ubytování. Vyúčtování je zde doslovně uvedeno. Soupis výdajů obce Nová Ves za Chorvaty: Vyúčtování ke dni 5. 9. 1757. Za ubytování Chorvatů obec zaplatila 71 zl. 90 kr. 11 den. Z celkové sumy zaplatila obec čtyři pětiny 50 zl. Z dalších výdajů je uvedeno například: 27 liber loje na svícení- 7 zl. 3 kr., nadělání dřeva pro Chorvaty- 3 zl. 28 kr., dovoz dřeva pro Chorvaty- 5 zl. 50 kr., udržování strážnice 32 zl. 28 kr. a tak dále. Taková a podobná vydání se nachází v obecních fakturách.
Válka o dědickou posloupnost Bavorska, lidově nazývaná bramborová- nebo švestková válka, probíhající v letech 1778 až 1779, přinesla znovu "ubytování" přátel i nepřátel. Většinou však šlo o skutečné ubytování, ne ve smyslu drancování a plenění. Dne 5. 8. 1778 se objevilo v Nové Vsi sedm sasských rejtarů, spokojili se s jídlem, pitím a krmením pro koně. Jindy přijelo jiných deset, s jedním pruským husarem "...kteří lecos uloupili a lidem ubližovali", to samé dělali i 13. a 20 dubna. Kronikář dále uvádí: "Dne 17. září se náhle v Mníšku objevil pruský plukovník Goltz s 500 muži, ten vyslal několik husarů do H. Sv. Kateřiny, kam uneslo sedm husarů dva rukojmí z Nové Vsi, a kde ukradli dva voli a čtyři koně, koně za minimální cenu opět vrátili". K tomu ještě další informace: "Když se generál Laudon vracel po svém tažení proti Prusku, procházel zdejším krajem přes sasskou hranici 28. září 1778". Kronikář pokračuje: "Dne 4. února se rozšířila zpráva o blížícím se nepříteli, rychle byly zdvojeny stráže a ze stromů udělány záseky, bylo však již pozdě na povolání posil. Již druhého dne o půl páté se objevil na zdejší hranici u Mníšku, pruský generál Mollendorf s 12 000 muži. Místní posádka se po krátkém boji, kdy zranila několik Prusů, zachránila rychlým útěkem. Mníšek, kde mělo ležení jen 50 chorvatských a tyrolských myslivců a 30 husarů, byl ze všech stran obklíčen, tak že nikdo nesměl vycházet z domů, přitom v jednom domě byly zajatí čtyři Chorvati, jeden probodnutý a několik zadržených, kteří loupili dobytek. V Hoře Sv. Kateřiny o tomto přepadení nevěděla ani duše, tuto zprávu sem přinesli, teprve v osm hodin prchající tyrolští myslivci. Nyní vytáhli také zdejší a Mikulovičtí Chorvaté a husaři, přes Černice a Jezeří u Albrechtic, začali sledovat devatenáct pruských husarů s důstojníkem a 23 kradenými koňmi".
Když se klonilo ke konci 18. století, zahájila Francouzská revoluce novou dobu. Rovněž Habsburkové se začali strachovat o svůj trůn, to vedlo k vytvoření koalice s Pruskem. K prvnímu válečnému střetnutí mezi touto koalicí a francouzským vojskem došlo roku 1792, tyto boje trvaly pět let a byly vedeny se střídavým válečným štěstím, nakonec se Napoleon přehnal přes Evropu a trůny se otřásly.
Znovu to ale byl ten nejprostší člověk a chudý venkovan, z kterého vojska a válečná daň vyždímala poslední krejcar. Vedle veškerého drancování, plenění, poplatků a jiných útrap, jsou stálými a tichými průvodci válek, také drahota a klesající hodnota peněz. Porážka rakouských vojsk Napoleonem u Wagramu, dne 5. až 6. 7. 1809, nepřinesla Rakousku jen ztrátu Solnohradska, čtvrtinu severního Tyrolska u Bavorska, jižního Tyrolska u Itálie a další územní ztráty, Rakousko stálo také před státním bankrotem. Všichni poddaní byly pod pohrůžkou těžkých trestů vyzváni, k odevzdání veškerého stříbra, které vlastnili. Ani kostely a kláštery nebyly od tohoto ušetřeny. Veškeré zlato a stříbro, monstrance, kalichy, mešní konvice, kropenky, dokonce i kování z mešních knih, které takové kovy obsahovaly, musely být odevzdány, právě tak stříbrné příbory z výjimkou lžic. Válkou způsobená drahota veškerého živobytí stoupala rok od roku, tak jak klesala hodnota peněz. Císařský finanční patent z roku. 1811 snížil hodnotu měny na jednu pětinu, tak že jeden zlatý byl císařskou pokladnou přijímán za 12 fenigů. Cena jednoho korce pšenice stoupla na 150 zlatých, žita 100 zl., ječmene 70 zl., ovsa 50 až 60 zl., 1 libra telecího masa 1 zl., 1 litr piva 1 zl., kopa vajec 10 zl..
V roce 1813 bylo v této části Krušnohoří opět slyšet řinčení zbraní. Spojenecké armády přecházely přes hory směrem na Drážďany, aby na Labi zastavily francouzská vojska vracející se z Ruska. Spojenci (Rakousko, Německo a Rusko) soustředili na horách a jejich předpolích na 150 000 mužů. Každý dům, každá komora a každá stodola byla obsazena. Vojsko si stavělo chýše i na polích. Na co vojáci přišli, a co nebylo přibité nebo přinýtované, ukradli. Všechna vojska musela být zásobována a zaopatřena. Kronikář zapsal: "Žádná ves se nevyhnula násilí, loupení a drancování". K tomu poznamenává kaplan Weber z komendy Křížovnického řádu v Mostě: "Je podivuhodné, že nejen veškerá těžká zavazadla, nýbrž i všechna těžká děla, po velmi příkrých, kamenitých a nesjízdných cestách z Janova do Mníšku a z Hrobu na Moldavu (také přes Starý kopec na Novou Ves a dále do Olbernhau, Freiberg směrem na Drážďany) dopravována byla, vždyť i s prázdnými povozy je těžko po těchto cestách jezdit a sám horal dovážel obilí z okolí na samotném koni, kterému pytel s obilím na hřbet naložil a nyní - tisíce vozů a těžkých děl. Těžko pochopitelné a přece tak - ovšem toliko s mnohým obětováním umožněno bylo".
Temné dunění kanonády bitvy u Drážďan z 26. na 27. srpna 1813 bylo slyšet přes hory až do Mostu. Vojska spojenců po prohrané bitvě proudila přes horské průsmyky zpátky do Čech, aby dosáhla mostu přes Ohře v Lounech. U Nakléřovského průsmyku se pokusilo 8 000 mužů ruských vojsk zdržet, od Königsteinu (Sasko) postupujícího francouzského generála Vandammeho. Toto se podařilo velícímu generálu Ostermannovi, bojujícímu proti pětinásobné převaze napoleonských vojsk, až po příchodu hlavních sil spojenců, přecházejících přes hory zpátky do Čech. Ostermannův sbor musel nakonec ustoupit až k okolí Chabařovic (Karbitz). Nakonec byla napoleonská vojska poražena v bitvě u Chlumce a Přestanova a generál Vandamme byl zatčen. Část spojeneckých vojsk se nacházela v prostoru mezi Ústím a Teplicemi, a Mostem a Chomutovem, kde byla připravena k drtivému útoku proti Korsičanovi. Po celém kraji tábořila jednotlivá vojska a místní obyvatelé tím nesmírně trpěli. Kronikář kaplan Weber toto líčí tklivými slovy. Píše ale také: "Noci nám však poskytovaly nádhernou podívanou: obloha nad celým pohořím byla jedna zářivá hvězda, která klesajíc k zemi svítila. Tisíce ohňů bylo možno vidět jediným pohledem, jenže jak nádherná tato podívaná byla, tak málo byla schopna naše fádní oči rozveselit". Když dorazilo dalších 70 000 Rusů pod velením generála Benningshena, vydala se celá armáda usazená v Krušnohoří na pochod ve směru Drážďany - Lipsko. Zde, pak 16. října 1813, došlo k rozhodující "bitvě národů"
Ještě jednou táhla pruská vojska přes Krušné hory, aby roku 1866 vybojovala vítěznou bitvu proti Rakousku v bitvě u Hradce Králové, ve které padli též tři muži z Mikulovic. K jejich památce byl v roce 1898 postaven již zmiňovaný válečný pomník.
Válečné dějiště první světové války leželo mimo tento kraj. Ve druhé světové válce nezůstala jediná země Evropy, ušetřena válečnému běsnění. Počet padlých ze zdejší obce, byl v letech 1939 až 1945 přibližně dvakrát tak velký než před 25 lety. Když toto krveprolití v roce 1945 skončilo, každý doufal, že tento svět se poučil, že žádná válka problémy nevyřeší a budoucí vystupňované napětí lze řešit pouze jednáním. Přibližně dvě stovky válečných střetnutí za posledních padesát let a slabost na zachování míru, nám dává založením OSN naději.